A když se zmrazí platy ve státním sektoru, oškubou se provozní náklady ministerstev na minimum a pozastaví se řada staveb dálnic, silnic a železnic, může příští rok dosáhnout díra ve státní kase obdobných rozměrů. Kolem sto padesáti miliard korun bude státu chybět nejspíše i v každém z dalších dvou roků. To není žádný objev. Ví to každý, kdo občas čte noviny.

Stratégové ČSSD je však asi nečtou. Možná proto, že o nich píší ošklivě, jak občas tvrdí. Každopádně dělají chybu, protože volební program pro boj s krizí, který s velkou slávou představili, vypadá jak zpráva z jiné planety. Hodlají ekonomiku oživovat stimulačními balíčky v podobě dalších investic do infrastruktury i třeba vozového parku Českých drah, bojovat s chudobou a sociálním vyloučením navýšením podpor a dávek. Firmám chtějí nabídnout po německém vzoru, že budou jejich zaměstnancům proplácet jeden až dva dny v týdnu za účelem rekvalifikace. Na těch čtyřiadvaceti stranách je pak ještě mnoho dalších skvělých nápadů v hodnotě mnoha desítek miliard korun. Až na straně devět je drobná zmínka, že eráru jaksi trochu chybějí peníze, ale to není takový problém, protože jde ušetřit na běžných výdajích ministerstev (pánové si nevšimli, že ty právě zmasakroval Janota) a také si lze přece půjčit. O tom, že ruka, která půjčuje, je dnes hodně opatrná a naopak rukou natažených pro státní půjčky je jak kůrovců na Šumavě, tam není ani řádka.

Situace je přitom poměrně vážná. Cena úvěrů roste a rychlost tohoto růstu je závislá právě na objemech, které si státy půjčují. Problémy s prodejem vládních dluhopisů už mají i takové země, jako je Velká Británie. Pro malé země ze střední Evropy je naprosto klíčové přesvědčit finanční trhy, že mají své veřejné rozpočty pod kontrolou a tempo zadlužování se bude postupně snižovat. Jinak nejprve půjdou nahoru úroky z půjček, což je v situaci, kdy za tři až čtyři roky budeme při současné solidní kredibilitě Česka platit jen na úrocích kolem sta miliard korun ročně, docela podstatné. A potom přijde chvíle, kdy nám už nikdo nepůjčí a budeme muset žebrat u Mezinárodního měnového fondu jako Maďaři nebo Lotyši.

Tam nám řeknou: Snižte důchody, omezte dotace do zdravotnictví a oškubejte platy státních zaměstnanců a my se podíváme, jestli na vás ještě pár dolarů v kase zbylo. To všechno už ví i teta z Orlických hor, jak kdysi říkal Tomáš Ježek, jeden z architektů kuponové privatizace. Jak pak ale vyhrát s takovým programem volby? Těžko říci. Jestli se však najde dost voličů, kteří to nevědí, a Paroubkovi to vyjde, pak si maďarskou zkušenost tahle země opravdu zaslouží.

Když už jsme u Jiřího Paroubka, tak si všimněme i jeho cesty za Vladimirem Putinem, která pohněvala diplomaty, protože netuší, o čem s vládcem matičky Rusi jednal. Také diplomaté by asi měli víc číst noviny a něco si z nich pamatovat. To nevědí, že Jiří Paroubek v době, kdy byl premiérem a Prahu navštívil ještě jako prezident báťuška Putin, spolu oba světově významní státníci jednali a po této návštěvě psal český premiér ruskému prezidentovi zásadní dopis?

V rámci nadstandardních vztahů Jiří Paroubek nabízel Vladimiru Putinovi, že by mohl být tak hodný a zařídit, aby nám Gazprom prodával plyn trochu levněji. Jaká došla odpověď, nikdo neví. Až po této schůzce víme. Gaza budět, radara nět.

MfD, 13.7.2009