Prezident Miloš Zeman se krátce před nadcházejícím kláním o úřad prezidenta ČR dočkal podle očekávání masívní kritiky z úst hlavních protikandidátů a pochopitelně také od všech médií a blogerů, kteří si jeho setrvání ve funkci nepřejí. Jiří Drahoš, Mirek Topolánek nebo Michal Horáček Zemanovi kromě řady dílčích záležitostí vyčítají jednu zásadní: totiž že rozdělil společnost. Sami na sebe lákají voliče jako „sjednotitelé“, „moderátoři“ apod. Dosáhl Zeman opravdu tak závažné nejednoty? V čí prospěch? Jak „jednotná“ společnost vypadá? A je vlastně onen důraz na „sjednocování“ na místě?

Barikády nehoří

Barikády nehoří, vodní děla nestříkají, nestávkuje se, zemanovské a protizemanovské síly na sebe nepáchají teroristické útoky. O čem je tedy řeč? Závažné dělení společnosti nastává ve chvíli, kdy se jedna její část právně uzavírá před druhou nebo ostatními. Usurpuje si více práv a svobod. To může doprovázet štvaní jedněch proti druhým. Ukázkami takových situací jsou socialistické bouře přelomu 19. a 20. století a pochopitelně moderní totality. Už z toho je zřejmé, jak hroznou frází se pojmy jako „rozdělená společnost“, „příkopy“ apod. staly.

Prezident v českém ústavním systému může společnost dělit jednak diskriminačním postupem ve sféře svých kompetencí, jednak případně rétoricky, symbolicky, formou machinací, politickými postoji apod. Odmítal Miloš Zeman v době svého mandátu prezidenta dialog s kteroukoli politickou stranou nebo významnou společenskou institucí? Pro toto ho nikdy nikdo nekritizoval. Jediným naším prezidentem, který své libosti a nelibosti zatahoval opravdu hluboko „do práce“ a buď někoho (komunisty) otevřeně ostrakizoval, nebo někomu dosti otevřeně nepřál (ODS Václava Klause), byl Václav Havel.

Co je jednota?

Není pochyb o tom, že Zeman ve všech svých funkcích politicky bojoval, včetně sobě vlastních rétorických cvičení. Na „sjednotitele“ si nikdy nehrál, s tím byl zvolen, s tím se stal jedním z nejúspěšnějších českých politiků od roku 1989. Jediným náznakem „dělení“, kterého se dopouští sám, případně skrze svého mluvčího, jsou občasné výpady proti tzv. pražské kavárně, k níž lze zřejmě počítat i většinu žurnalistů, odvěký Zemanův terč. Tyto lidi Zeman rád určitě nemá, ale že by proti nim štval? Vše ostatní – od vztahu Zemana k východu a k Ústavě, přes osobní moresy až po hůlku na Sobotku – je mimo věcný kontext problematiky dělení společnosti.

Zbývá otázka, jaký by měl být prezident v českém ústavním systému. Člověk bez kontroverzních vlastností, bez politických cílů? Člověk bezkonfliktní, všemi milovaný, který se k ničemu nezaváže voličům? Proč tedy k volbě nepřidat ještě povinné psychotesty? Umožní mu být takto vyrovnaným a zdrženlivým sama česká společnost se svým přirozeným rozdílem mezi městy a venkovem, vzdělanými a nevzdělanými, bohatými a chudými, Evropany a Čechy? Je výhodnější si mezi těmito elementy aspoň trochu vybrat, nebo být pro všechny? Věří opravdu někdo ze Zemanových protikandidátů, že druhá možnost je reálná právě v dnešní době? Nevěří. Ale může být zvolen.

Subjektivita táhne

Silné subjektivitě kandidáta na prezidenta – jak ostatně v přímém přenosu vidíme – nahrává systém přímé volby. Nejsme v rovině hypotézy. I po pěti letech mandátu s přehledem v preferencích vede prakticky jediný politický kandidát, Miloš Zeman, který se jasně hlásí k určitému segmentu společnosti, byť nemá legislativní a přílišné exekutivní pravomoci. Hlavní Zemanovy protikandidáty spojuje naopak urputná snaha o universalismus a „nedělení“, ač místy cení zuby, národničí a dopouští se siláckých řečí. Úsměvné přitom je, že to hlavní, co si kdysi zastánci přímé volby prezidenta od změny slibovali, byla depolitizace volby českého prezidenta.