Jak jsem předpovídal (zde a zde), boj o referendum probíhá se stoupající urputností. Podívejme se na několik názorů.

Poslanec Jan Zahradník napsal na Neviditelném psu (viz) mimo jiné toto: „A když už jsem zmínil jadernou energetiku, tak to je právě jeden z velmi pádných argumentů proti lidovému hlasování. V roce 1972 začalo Rakousko stavět jadernou elektrárnu Zwentendorf. O šest let později pak tehdejší sociálně demokratická vláda kancléře Bruna Kreiskeho vyhlásila referendum, jestli má být tato elektrárna dokončena a spuštěna. Rakušané v něm při zhruba dvoutřetinové účasti voličů v poměru 50,47 : 49,53 % s rozdílem necelých 20 000 hlasů rozhodli o zastavení výstavby. Tato gigantická stavba přitom přišla rakouské daňové poplatníky v přepočtu na současné ceny na 37 miliard korun. Tyto peníze byly utraceny zbytečně.“ Na to existují dvě námitky, jak v diskuzi ke zmíněnému článku někteří napsali, vypsat referendum po tom, co byla elektrárna dostavěna, je chyba politiků, nikoli občanů. Takže škodu si mohou připsat přinejmenším z poloviny na svůj vrub. Druhá námitka, možná si pan poslanec vzpomene, kdo u nás schválil výstavbu slunečních elektráren s dotacemi, které vygenerují vyšší ceny elektřiny o 1.000 miliard Kč. Takže české daňové poplatníky to bude stát 27krát větší částku než uvádí pan poslanec pro Rakousko. Tak kompetentně rozhodují politici. Se vší úctou, být panem poslancem, příště volím lepší příklady.

Ostatně pan poslanec má v článku i další perlu: Líbilo se mně, jak v jedné televizní diskusi namítl politolog Roman Joch zastánci referenda Tomiu Okamurovi, že referenda nebude potřeba, pokud budou poslanci a senátoři dělat kvalitně svoji práci. „Normální lidé nemají čas na to, aby si například během 14 dnů nastudovali problematiku jaderné energetiky a pak o ní hlasovali. To je práce vás poslanců,“ řekl Joch. Představa, jak si někdo nastuduje během čtrnácti dnů „problematiku jaderné energetiky“, mě pobavila, ale obávám se, že je v podstatě smutná.

Jiný politik, Jaroslav Míth, na svém blogu, později uveřejněném na NP (viz), uvádí: „Co je tedy hlavním argumentem proti přímé demokracii? Je jím hlavní cíl zastupitelské demokracie. A tím není nic menšího než odstranění a překonání největšího společenského rozporu-tedy nalezení společností nejakceptovatelnějšího řešení. Tedy nikoliv nejefektivnějšího nebo ideově nejčistšího řešení. Takové je z povahy věci možné jen v totalitní společnosti.“ Jak politici nalézají „nikoli nejefektivnější řešení“, jsme si mohli přečíst v prvním odstavci. Netuším, co je na brexitu ideově čistého, pokud se podíváme na historii britských referend, tak v prvním případě v roce 1975 byli labouristé většinově pro vystoupení (viz), nebo (zde), nebo (zde) a ve druhém proti vystoupení, což je ještě v živé paměti. Na druhé straně pan Míth je natolik realista, že chápe: „Argumentem není ani jistě dobře myšlená věta pana Gazdíka, že jeho stará maminka může rozhodovat o stavbě továrny u nich na vsi, ale ne o zahraniční politice, protože o ní nemá dost informací a ani není odborník. Je přece prvotní povinností politické representace, aby měl volič dost informací! To politik v kampani, ať už volební nebo referendové přece musí seznámit voliče se svými argumenty a návrhy. A demokracie je z podstaty věci vláda laiků, ne profesionální vyvolené kasty.“ Jediné, co se proti tomu dá namítnout, je, že dobrá vůle pana Gazdíka je zřejmě v nějakém jiném vesmíru. Nevím, kolik je „staré mamince“ pana Gazdíka, ale soudě podle věku jmenovaného (43 let) předpokládám, že není starší než například předseda našeho Ústavního soudu Pavel Rychetský, který je pětasedmdesátiletý, nebo dva soudci Nejvyššího soudu USA, kteří dosáhli věku přesahujícího 80 roků (Anthony Kennedy a Ruth Bader Ginsburg), jak píše Ota Ulč (viz). Jistě by se rádi s panem Gazdíkem seznámili a my bychom mu to ze srdce to přáli. Taky by mě zajímalo, jestli musí být splněny obě podmínky, mít dostatek informací a být odborník Co to je dostatek informací, nechme stranou, ale pokud vím, ani pan poslanec Gazdík není odborník na zahraniční politiku.

Neotřelou myšlenku napsal, znovu na Neviditelném psu, Jan Payne (viz): „Překonat paranoiu ve společnosti ovšem určitě nelze referendem; referendum je zhoubným lékem. Dejte drogu drogově závislému! Zklidní se sice na chvíli, ale vzápětí bude všechno ještě daleko horší. Je třeba léčit příčinu choroby. Mnohdy je léčba kauzální cestou těžší, ale jiná volba není. Vrcholem zkázy je zavést referendum kterékoliv povahy. Rozdíl mezi rozhodováním v referendu a reprezentanty tkví v tom, že když selže vláda, dáme moc do rukou jiné. Když naopak selže lid, kdo ho nahradí? Nikdo pak žádnou odpovědnost nenese. Bez odpovědnosti se ovšem společnost rozpadá.“ Pomiňme, že lékař vidí společnost jako pacienta a referendum jako drogu. (Člověka jen napadá, jak by ji viděl, kdyby byl například brusičem drahých kamenů. Viděl by společnost jako diamant a referendum jako brus?) Důležitější je, že pokládá otázku, co se stane, když selže lid. Na to odpověděl už Bertold Brecht: Vyměňte lid! Považovat touhu občanů rozhodovat za neodpovědnost je zajímavé. Takže když nebudou chtít rozhodovat, je to odpovědné. Totalitáři všech odstínů by měli radost.

Politici dotlačení k akci navrhli referendum, jehož dva základní parametry zní takto: nesmí se rozhodovat o mezinárodních smlouvách a navrhovatelé musí sebrat 850.000 podpisů, aby mohlo být vyhlášeno. Podívejme se na druhý parametr. Politické strany, které dostaly ve volbách do sněmovny více než 1,5 % hlasů, dostávají peníze za každý obdržený hlas, dále dostávají stálý příspěvek a příspěvek na mandát, takže v v průběhu let 2013 až 2017 dostaly strany tyto peníze: ANO více než 295 miliónů, ODS téměř 134 miliónů, Piráti 13 miliónů, KSČM více než 228 miliónů, ČSSD téměř 315 miliónů, KDU 122 miliónů, TOP 09 téměř 190 miliónů. STAN (ale pravděpodobně se dělila s TOP 09) a SPD 0. (zdroj) Se všemi těmito penězi, které jim zaplatili občané ze svých daní, jen jedna strana, přesně řečeno hnutí, překročilo ve volbách oněch 850.000 hlasů, druhá ODS jich dostala 572.948, čili pouhých 67,40 %. Nemám pocit, že takto koncipovaný návrh referenda je poctivá nabídka občanům.

Všichni se k EU nějak vyjadřují, někteří chtějí federaci, jiní se chtějí vrátit ke kořenům, no a někteří chtějí referendum. Je to jeden z názorů, nic víc. Problém přece je, že není shoda na podobě EU. Nikdo nezpochybňuje podobu USA nebo Německa, je všeobecná shoda jejich občanů na tom, jak mají ony státy vypadat. Když přestalo vyhovovat Československo, Češi a Slováci se rozešli, v klidu a míru. Když přestala vyhovovat Jugoslávie, stát se rozpadl, ve válce a běsnění. Můžeme mít to i ono.