29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Referendum

12.2.2018

Motto: „Dejte svým voleným zástupcům najevo, co si myslíte - a co chcete, aby prosazovali.“
(Sylvie Lauder, Respekt)

Čím dál skloňovanější slovo, čím dál složitější články a v nich čím dál složitější souvětí. Vznikne obor referendologů, kteří budou uvádět ještě složitější důvody, až se věc stane úplně nepřehledná a laici budou vyzváni, aby o věci a do věci nemluvili, protože jí nemůžou rozumět?

Ve skutečnosti je věc jednoduchá. Odpůrci EU, ať už ti, kteří hlasovali proti vstupu do EU, nebo ti, kteří po vstupu zjistili, že to není jejich šálek kávy, chtějí referendum ze dvou důvodů. Za prvé nevěří, že politici jsou schopni a ochotni tuto rozluku provést. Za druhé, jestliže jsme referendem rozhodli o vstupu, je pro ně těžko myslitelné o možném, opakujimožném,czexitu rozhodnout způsobem s menší právní silou.

Při vstupu jsme byli ujišťováni, že nikdy nic nemůže být prosazeno proti našim zájmům, protože každý stát má právo veta. Ovšem Lisabonskou smlouvou je po vetu veta. Copak jsme nebyli svědky, jak při rozhodování o kvótách byla tato země spolu s jinými přehlasována, protože v té byrokratické mašinérii se vždy najde způsob, jak prosadit názor, který vyhovuje velkým hráčům? Jestliže pan Topolánek prohlásil o euroústavě, že je shit (viz), a následně její klon protlačil parlamentem, lze těžko politikům věřit, že budou respektovat hlas veřejnosti. Volební sliby a jejich neplnění jsou toho dostatečným důkazem. Jednou je jejich neplnění zdůvodněno tím, že to nedovolí koaliční partneři, jindy se prostě na ně „zapomene“ a čtyři roky po nich neštěkne pes, aby se při příštích volbách recyklované a modifikované objevily znovu. Kdyby dámy a pánové hledali důvody pro to, jak dopadli v parlamentních volbách v minulém roce (jásání nad jedenácti procenty, propad dvou stran na sedm, respektive necelých osm procent, o pěti procentech dalších dvou ani nemluvě), tak jeden z nich možná mohou hledat ve výši popsaném. Suma sumárum, v této věci se nelze, bohužel, politikům svěřit.

Je příznačné, že při vstupu žádní politici, analytici, politologové ani kandidáti na nejvyšší politickou funkci v zemi netvrdili, že lidé nejsou dostatečně zodpovědní a kvalifikovaní pro rozhodnutí o směřování země na desetiletí, možná století. Zato si lidé pamatují, jak byli zahrnuti propagandou za dvě stě miliónů korun z jejich vlastních daní, jak je čeká skvělá budoucnost. Možná si pamatují toho řeckého kavárníka, z propagačních šotů, jak si pořídil kavárnu a ještě jednu kavárnu… kde je mu asi dnes konec? A možná si vzpomenou i na bývalou europoslankyni paní Zuzanu Roithovou, jejíž video (viz) o migraci bylo před třemi lety velmi populární. Tak populární, že ho musela dovysvětlit. A samozřejmě opoziční názory nedostaly od vlády na svou kampaň ani korunu, to už tak nějak patří k věci.

Jak jsem napsal výše, referendum se bude skloňovat ve všech pádech. Ve čtvrtek o něm napsal článek komentátor Echo24 Martin Weiss: Referendum je opium lidu (viz). Dovolím si z článku ocitovat: Proti nákaze referendismu ovšem nemá cenu se stavět jen abstraktními argumenty profesorů politologie. Je třeba zaútočit právě na tu populistickou fikci, že být „obyčejný člověk“ znamená být příznivec přímé demokracie. Britská skupina Oasis nikdy neplatila za hlas elitářství. Její kytarista Noel Gallagher dostal ve třinácti podmínku za krádež v obchodě, v patnácti ho vyhodili ze školy. Než se přidal k Oasis, spočívala jeho profesionální zkušenost v práci na stavbě, ve skladu či v životu na podpoře. Když se ho v roce 2016 ptali, jak bude hlasovat v referendu o vystoupení z EU, odpověděl jazykem srozumitelným pro široké lidové vrstvy: „Jestli bychom měli odejít? Já si nemyslím, že bychom o tom měli mít možnost hlasovat. Každý večer vidím v televizi politiky, jak vykládají, že to je kurva zásadní rozhodnutí, které může na věky změnit Británii... a bla, bla, bla. Já na to, proč kurva neděláte to, za co vás platíme, tedy řídit tuhle zasranou zemi a nějak se kurva rozhodnout? Proč se ptáte lidí? 99 procent lidí má v hlavě nasráno.“ Lépe bychom to říci nedovedli,“ dodává v poslední větě Martin Weiss. Jsem opravdu rád, že nám všem Martin Weiss řekl pěkně jadrně, co si myslí o devadesáti devíti procentech populace.

Aby pod horou budoucích článků, esejí, rozborů, analýz, brožur a knih o tom, jak jsou lidé nekvalifikovaní rozhodovat sami o sobě, nezmizelo to důležité, je třeba neustále opakovat: základem je svoboda myšlení, svoboda své názory veřejně projevovat a svoboda jednat podle nich. Dovolím si ještě jeden citát, Josef Škvorecký, Příběh inženýra lidských duší: Taková to byla hra. Slovem „svoboda“ se v ní pokoušel trumfovat pouze deportovanec. Připadalo mi, že v těchto laminátových zdech zní to slovo staromódně, jako přežitek. Svět už je dál. Nejde o svobodu, o nějaký absolutistický idealismus bláznů z osmnáctého století, ale o přípustnou míru jejího omezení. Teprve za tou mírou začíná oblast perzekuce. Slovo perzekuce znělo mnohem moderněji. A Milan houževnatě vedl svou. Frýdm, frýdm, frýdm. Padalo to jak zrno na půdu vyčerpanou příliš mnoha sklizněmi.

Nenechejme si tuto svobodu vzít oním jedním procentem těch, kteří si myslí, že ostatní „mají v hlavě nasráno“.