Otázka amerického radaru nabyla již v průběhu dlouhé jarní doby nepříjemné pachuti. Se značným zpožděním, nejen kvůli koordinaci s generálním tajemníkem NATO, přijela před týdnem Condoleezza Riceová konečně k nám podepsat dokument, od něhož se nyní štítivě odvrací většinové veřejné mínění, opozice, kverulanti uvnitř koalice (obzvláště zelení už jsou ze sebe navzájem úplně zelení), i sám pan prezident, který před ministryní zůstal raději schován v nemocnici. Má recht, není přece tím, kdo „by viděl za každým obláčkem na nebi raketu letící ze Severní Koreje nebo z Iránu, takhle se na ten svět nedívám.“ Není jistě jeho vinou, že si ho pak ale logicky do úst bere kupříkladu i takový pramalý přítel radaru jako věčný hudlař Paroubek: „Konec konců bezpečnostní rizika nevidí ani Václav Klaus.“ (Naše „Ne radaru“ je odpovědné, RP 7.7.). Nu, žádné velké nadšení se v českých luzích a hájích nekoná…

Nedosti však na tom všem; podepsat dokument Riceová přijela s ministrem, pod kterým se právě vládní koráb opovážlivě kymácí kvůli obzvláštnímu politického úkazu zvanému Čunek, zatím ještě s tradičně zmatkujícím šéfem z Valach za jeho šlechtickými zády, za bučení místních pacifistů, po nejčerstvějších obstrukcích polského, neméně nevděčného souseda, za hrozivého mručení ruského medvěda, co do Prahy dokonce k opozici na soudružskou návštěvu vyslal i jednoho svého generála, snad aby šéfovi Bushovi skrytě připomněl jeho lehkomyslné sliby Rusům ze Soči v dubnu o tom, jak na základnu také budou mít přístup, a dokonce ani ten mravenec Fico ze Slovenska neopomněl si přiložit na ohýnek polínko. Všeobecná hysterie kulminuje prostě úměrně absurditě všech těch doprovodných vnitro- i zahraničně-politických divadel…

Riceová navíc má i před prezidentskými volbami doma – není divu, že atraktivní „nejmocnější žena světa“ i přes široké úsměvy působila při příjezdu dojmem svojí starší sestry. Už se to holt vleče příliš dlouho a východoevropští trpaslíci vymýšlejí stále nové obstrukce. „Rozhodně respektujeme ratifikační proces,“ prohlásila nicméně ministryně, která ani na ty nejnepříjemnější otázky nikdy neodpoví jinak než plně a smířlivě. Byť jistě sama dobře ví, že „přiměřená míra společenského a politického konsensu“ o radaru v Česku, jak psal Pehe, by byla jen naivní iluzí. Je v tom jistě velká dávka státnické trpělivosti - český parlament totiž naopak zase počká na výsledek amerických voleb a náš pan prezident počká na výrok parlamentu. Všichni si zkrátka myjí ruce – kromě jednoho, toho, který se o radar zasadil nejvíc: ministra zahraničí Karla Schwarzenberga: „Jednání českého parlamentu by se nemělo řídit tím, co se děje v USA.“ Co už pak nicméně Riceové zbývá, než si Obamu předcházet: „Těžko bych uvěřila, že takovou kapacitou by americký prezident nechtěl disponovat.“ Mezitím jí ještě ale zbývá jezdit podepisovat takovéto smlouvy o míru, s národy, které ve svém najedeném pacifismu poklidně ztučněly do jakéhosi hurvínkovského švejkovství. Myslím přesto optimisticky, že i přes obecnou nechuť k radaru vezdejší se proces pomalu blíží k dobrému konci – ať už se teď česká politická elita zachová jakkoli hanebně, mise byla vykonána, mosty jsou postaveny.

Když už před mnoha týdny měla původně Riceová přijet, dobíhal právě na Nově bizarní komunistický seriál Chlapci a chlapi. Taková romantika zelených trenýrek zůstává dnes již zřejmě pouze pro sklaní masochisty, náhodný divák na leccos si však vzpomene: jak na tu potěmkiádu hleděl už v době, kdy měl sám sotva rok po vojně a jen se ušklíbal; jak pohrdal nivou ženskou otázkou „ - a byl jsi na vojně?“; jak svým synům závidí i přeje, že nejsou už nuceni marnit čas v zelené opičárně. A ne bez zadostiučinění čte dnes v novinách, jak bývalý velitel pluku z Loun, tehdejší soudruh major, dělá dnes coby generál armádě ostudu i zpoza oceánu. Pardon – tu prý dělají jeho nástupci na ministerstvu. Chudák zpěvačka Parkanová. Jak ale ono „utrpení vojína Kyslíka“ souvisí se sporným americkým radarem?

Dnešní obrana určitě není už o „vpravo v bok!“, natož pak o „zbraň – jistota!“ Současný svět, byť jsou jistě lidé stejní jako před sto či tisíci lety, nebojuje již o skývu: náš chléb je ropa, zdroje, finance. Daní za najedené pohodlí je, že je všechno daleko. Práce, moc, zákon, hrozba i obrana. I ochránce. Tento, byť Čechům tak trochu připomínající Mickeyho Mouse, vyznává v zásadě stejné civilizační hodnoty jako naše Evropa, je nejsilnější na světě – a je daleko: velmi dobré znamení. Že tu nechceme další cizí vojáky? Za těmito několika žádní kolegové na tancích nepřijedou – nemají k tomu důvod. Ruský kozák hnal své koně k Rýnu, americký kapitalista potřebuje ale pouze klid k podnikání. Ten za něj obstará technika. Chtějí od nás jen jedno: naše místo na mapě světa, jednu kótu, kopeček. Tam si chtějí opřít svoji vlastní obranu proti Arabům, jež budou nejspíš v budoucnu ohrožovat nejen je. Není od věci přijmout za holou, nemilosrdnou pravdu faktický vývoj demografické situace ve světě: za sto let nebude člověk bílý, ale žlutohnědý. Současný světový Řím nám nabízí, že si nás před barbary ochrání - je to tak nepochopitelné? Zatím tu stále ale vládne všeobecný pocit bezpečí, takový dokonce, že populistické heslo „nechceme tu žádné vojáky, ani ruské, ani americké“, se těší všeobecnému potlesku i od lidí jinak soudných. Jako by ani neplatily v dějinách stále tytéž principy o úloze slabého mezi silnými...

Soudruh Filip, který by nejspíš na vojně dělal politruka, by tam asi zelené trenýrky pod uniformou nosit nemusel. Jistě i proto je pro něj ta šťastná chvíle Čechů „dnem národní hanby“: „Podepsaná smlouva o umístění základny Národní protiraketové obrany USA na území ČR je nejhlubším a nejhrubším zásahem do státní suverenity ČR od roku 1990“ – ano, je, soudruhu, a pámbu za to zaplať. Současná zdejší liknavost stane se jistě smutnou součástí historie české nevědomosti, potomky nejspíš nakonec podobně opovrhovanou, jako když dnes blahovolně shlížíme na naivní předky v Únoru – zoombie nicméně opět vylézá z hrobu a plive na radar: „Je zároveň i štěpícím klínem do integrující se Evropy“ – nesmysl. Západoevropané jsou rádi, že si to amígos postaví někde jinde – to aby měli pokoj od svých vlastních, neméně hlasitě otravných bojovníků za mír…

Na slavnostním ceremoniálu jako by Condoleezza zase omládla; kníže Schwarzenberg se tvářil triumfálně – měl proč. Pomohl této zemi jako málokdo, zakotvil ji „ve větším celku.“ Může teď s rovnou páteří spokojeně a důstojně odejít, sotva prostuduje výsledek Čunkova auditu. Hodí tím zaslouženou slinu do tváře nejen pitoreskní české politické scéně, ale i nevědomému davu, který nad nabízenou hřivnou zpupně ohrnuje nos. A třeba to bude dobré k tomu, že ho uvidíme nakonec po Klausovi na balkóně lánského zámku… nemyslím, že si tam pozve soudruha Filipa. „Požadavek průhlednosti majetkových poměrů člena vlády je můj postoj, který nikomu nevnucuji.“ - tak má hovořit muž…

Oni ti Chlapci a chlapi mají s tím radarem přece jen souvislost – obojí nás mělo (či má) chránit před jasným (či potenciálním) nepřítelem. Je stále mír, už hodně dlouho – bude to tak ale vždycky? Nesáhne nám fanatik v turbanu na chléb, potom na ženu a na děti? Kdo nás před ním ochrání? Evropská část NATO, již nejmíň deset let na úbytě v politických problémech chřadnoucí? Naše pochybná národní hrdost? Nebo vojín Kyslík? Avšak – kdo to pochopí?