Přiznám se, že nejsem v této otázce dosti nestranný. Jak vyžaduje dnešní doba. Třeba tak, abych tvrdil, že mladý vrah za to ani tak nějak nemůže, protože mu dal učitel jednou při tělocviku facku. V těchto případech nejsem nezaujatý. Ani v případě vražedkyně od zeleného stolu, jisté zločinné důchodkyně Brožové–Polednové. Vůbec mne nedojímá, že chudinka sedí ve fešáckém kriminále. Kartouzy bych jí přál, jak jsem je za bolševika viděl já! A to jsem tam chodil jen na „návštěvy“. Pění se mi krev, když se dočtu, že presidentská kancelář- v zastoupení presidenta obdařeného feudálním výsadou z morálních a etických důvodů posuzovat trestné činy a omilostňovat je, vyhledává způsoby, jak tuhle nechutnou vražedkyni dostat na svobodu.

Skutečně nevím, co dělal Vašík Klausů v době, kdy nad životem a smrtí vládli stalinští komunisté a jejich příkazy plnili takoví lidé jako studovaný psychopat Vaš a jemu podobní. Já, jen o málo mladší než dnešní president, jsem se občas dostal dovnitř do Ruzyně a Pankráce. Důvody, proč moji matku a mne vodili na „návštěvy“ mého otce dovnitř budov, jsou mi dodnes nejasné.

Ale nikdy nezapomenu na to, jak jsme šli – ozbrojenci před námi a za námi - chodbami, v kterých stály u zdí hubené postavy mužů a žen s neuvěřitelně šedivými obličeji. Jak jsem pak zjistil, mnozí z nich už měsíce a měsíce neviděli oblohu a přežívali ve smrdutých kobkách, které měly uzavřená a zabedněná okna. Jen holé žárovky u stropu svítily 24 hodin.

Vězni stáli po chodbách obličejem těsně u zdi, a na té zdi byl ve výši hlavy hnědý flek. Tehdy jsem netušil, že to byla zaschlá krev. To jak dozorci zezadu mlátili vězně do hlavy, aby si rozbíjeli obličeje o stěnu. Třeba za to, že nedokázali stát hodiny a hodiny bez hnutí, obličej jen centimetry u stěny. Stačil nepatrný pohyb a soudruzi „páni vyšetřovatelé“ začali vězně mlátit. Zkuste si to. Stoupněte si obličejem ke zdi, nohy mírně rozkročené a stůjte. Bez hnutí. Hodinu, dvě …nevydržíte ani deset minut! Vím to z pozdější vlastní zkušenosti.

Na několika místech v těch chodbách mezi kancelářemi - vyšetřovnami STB - ležely na zemi podivné postavy: na zádech, ruce u těla, téměř v pozoru. Kolem nich bez zájmu procházeli uniformovaní muži, kouřili a házeli vajgly na zem, kdosi na někoho někde za dveřmi hlasitě řval, ozývaly se rány, kolem zdí, ať se dělo co se dělo, stály nehnutě ty šedivé lidské trosky. Šero, plíseň, zápach, ve vzduchu napětí. Pak kdosi někde otevřel dveře, ozvalo se nelidské vytí, pak dveře bouchly a stráž nás hnala chodbou dál.

Nikdy nezapomenu na ty obličeje tvorů, kterým se už těžko dalo říkat lidé. Jak lidi zničit a udělat z nich jen přežívající tvory, to estébáci uměli. Vždy ovšem po dohodě se sovětskými „poradci“ z KGB a jistěže se soudruhy prokurátory. A mimořádně talentovaná soudružka Polednová jistě nechyběla. To by se nedostala k těm hlavním procesům.

Mučení, prováděné po dohodě s prokurátory, bylo velice vynalézavé. Obvyklou metodou, kterou jistě dotyčná prokurátorka znala, bylo, že nenechali vězně spát. Den, dva tři, čtyři … jakmile usínal, vzbudili jej. Musel dělat dřepy, dokud s nezhroutil. Pak jej nechali položit na pryčnu, na záda, ruce mimo deku, protože aby se údajně pod dekou vězeň sám neuškrtil, a neunikl tak socialistické zákonnosti a spravedlivému trestu pracujícího lidu - to je citace a ne můj výmysl! Nechali jej usnout tak na dvě, tři mnuty a pak je, podle rad bestiálních lékařů z StB, probudili. Jednou, dvakrát, stokrát. Až se z nich stali lidé bez fungujícího mozku a vlastní vůle.

Viděl jsem zevnitř i Ruzyň. Viděl jsem výslechové místnosti, kam docházeli vyšetřovatelé a prokurátoři. Kam chodila také ona osoba Polednová „vykonávat socialistickou spravedlnost“. Co se tam dělo, to si může náš pan president přečíst třeba v Kolderově zprávě, kterou si nechali zpracovat sami soudruzi. Doporučuji též panu Zvěřinovi z Lidovek. Za jeho duševní veletoč, kdy propuštění komunistické vražedkyně odůvodňuje komunistickými amnestiemi, které vedení KSČ vyrábělo na míru pro své podřízené vrahy a poskoky. Pokud by měli zájem, jako že by jistě neměli, rád jim osobně sdělím podrobnosti, které těžko snese papír. Ovšem nepředpokládám. To by se asi dneska nehodilo, že.

Ale asi ani panu Zvěřinovi, který blahopřeje presidentovi, že se aktivně zasloužil o propuštění justiční vražedkyně. Místo toho, aby se zeptal, jak je možné, že je na svobodě mimořádně odporný vrah Vaš! A jak je možné, že ti tak agilní hradní právníci nenalezli způsob, jak zvrátit nechutná rozhodnutí členů justice – soudců a státních žalobců - ideových a stranických souputníků těchto vrahů, kteří jim pomocí různých fint a překrucování paragrafů pomohli dožít v klidu a blahobytu. Na hrobech tisíců jejich obětí.

Kdopak komu za tento „mimořádný čin“ poděkuje? Putin přes spřátelený Lukoil? Anebo někdo jiný? Nevím, na Hradě ani v podhradí se nepotuluji. Ale tipnul bych si, že se zaraduje nejen KSČM. Mnoho a mnoho dodnes ve svých funkcích setrvávajících bývalých normalizačních kádrů si oddychne. No, když to odpustili Polednové, tak to jsme, soudruzi, za vodou. Už se nám nic nemůže stát. Konec. Finito. Definitivně jsme vyhráli. Už se nikdo nebude ptát, kdo co dělal z vysokých soudců a prokurátorů a diplomatů a dalších a dalších za bolševika. Když i vraždy jsou, s požehnáním nejvyšší autority, promlčené - tedy amnestované. Tak nám je hej. Tisíce děkovných dopisů jistě poletí do Hradce, jak rychle se s tím místní soudruzi soudci popasovali. Jen aby naše stalinistická kamarádka netrpěla ani den v tom hnusném vězení s televizí a vykachlíčkovanými záchody! To byl fofr! A lidi, co čekají na spravedlnost roky?! No ti ať si políbí prdel a neotravují. Máme důležitější úkoly. Vzkazují z krajského soudu z Hradce. To by mě zajímalo, kolik těch soudců, co to rozhodovali, bylo ještě v listopadu 1989 v KSČ.

A tak ti, kteří si s bolševikem aktivně nezadali, ti slušní, obyčejní lidé, nejen nějací podezřelí disidenti anebo emigranti, ti si řeknou:

„Proč bych nedělal příště i ty největší prasárny a zločiny, když se to stejně amnestuje. A jak se všichni snaží. Od Hradu až po krajský soud. Tudíž se to vlastně smí. Když nás bude ty lumpárny dělat co nejvíc s těmi, co jsou nahoře, je to v klidu." Tak takhle bude národ číst tu Hradem vymyšlenou komunistickou amnestii pro vraždící komunistku.

A kluzká slova a ohebné výkřiky, že je to zákon a že se s tím nedá nic dělat, ty si strčte za klobouk. Takovouhle facku už obyčejní slušní lidé dlouho nedostali.

Jo, a díky, anonymní dámo z Hradu, co jste se tak agilně angažovala.