Mimořádná schůze Poslanecké sněmovny konaná dne 16. června 2011 je mimořádná jako doklad nestydatosti politiků a informace o tom, jaký je jejich skutečný poměr k nutnosti úsporného nakládání se státními financemi. Jejím jediným výstupem je výzva předsedovi vlády k odvolání místopředsedy vlády a ministra obrany Alexandra Vondry, odhlasovaná 78 poslanci, která nemá žádný právní význam. Předseda vlády se jí nemusí řídit a zjevně to ani nemá v úmyslu.

O tom, že z jednání nemůže vzejít nic užitečného, jistě věděli předem všichni, kdo ji umožnili odchodem ze sálu před hlasováním, stejně jako ti, kdo si ji aktivně vynucovali a pak před televizními kamerami trapně předváděli své řečnické umění i neumění v demagogických projevech bezcenného obsahu. Spoustu peněz za tuto poslaneckou kratochvíli zaplatili daňoví poplatníci, jichž se nikdo neptal, zda s jejím pořádáním souhlasí.

Vyšetřování aféry ProMoPro zatím nepokročilo tak daleko, aby se bezpečně vědělo, jak velký zlomek z celkových výdajů vládní aparát skutečně „prošustroval“, ale je zcela jisté, že politici „prošustrovali“ prostředky, utracené za uspořádání výše zmíněné přehlídky své arogance.

Uspořádání mimořádné schůze k nicotnému cíli je důkazem toho, že kasta profesionálních politiků se odtrhla od lidu této země do té míry, že plýtvání penězi daňových poplatníků na financování svých hrátek považuje za samozřejmost, a vůbec se za ně před voliči nestydí. Všichni účastníci jednání mají plná ústa prohlášení o nutnosti úspor, obhajují útoky na životní úroveň příjmově slabších skupin obyvatelstva, ale jde-li o jejich skupinové zájmy, rozhazují plnými hrstmi.

Občané přece jen nejsou úplně tupé stádo a jejich pokleslé chování vidí. Proto dochází k radikalizaci obyvatelstva, k různým projevům nespokojenosti, proto roste ochota lidí zúčastnit se podobně bezvýsledných akcí, jakými byla stávka souběžná se zbytečným zasedáním sněmovny. Volání po nové defenestraci, jež se tu a tam mezi lidem ozývá, by se nemělo podceňovat: může signalizovat narůstající chuť projevit nespokojenost s vládní politikou násilnou akcí.

Aférou ProMoPro jsem se zabýval v únoru 2011 v článku Ministři na odstřel, jehož obsah bohužel zůstává v platnosti. Její vývoj od té doby je hrozivý: zatímco tehdy šlo pouze o neodpovědný útok ministra Miroslava Kalouska na Alexandra Vondru, který pohotově zužitkovaly obě opoziční strany, dnes se kromě opozice na ministra obrany vrhly i obě menší koaliční strany a spolehlivou oporou mu není ani jeho „rodná“ ODS. Ve vztahu ke státnímu rozpočtu si opozice vyvoláním neúčelného zasedání sice vedla nemravně, nicméně je třeba uznat, že vedle toho legitimně plnila své poslání využitím dané příležitosti ke zpochybnění vládní politiky. Co si však mají občané myslet o poslancích TOP 09 a Věcí veřejných, kteří sice podepsali koaliční smlouvu s ODS, ale v dané věci fakticky zběhli k opozici? O zběhnutí se jedná v každém případě, poněvadž mezi odchodem poslanců ze sálu a přímým hlasováním s opozicí není ve výsledku žádný rozdíl.

Jako první ovšem koaliční smlouvu porušila ODS vrchnostenským jednáním se stranou Věci veřejné, zejména vypuzením Radka Johna z úřadu ministra vnitra. Jednostranné provinění zakládalo morální převahu „véček“ nad ODS, a té se jejich poslanci odchodem ze sněmovny a opakovanými útoky na Alexandra Vondru vzdali.

Je možné, že ze strany Věcí veřejných se jedná o výstrahu Petru Nečasovi, čeho se může nadít, bude-li s nimi nadále jednat nikoli jako s koaličním partnerem, ale jako s žebráky, domáhajícími se almužny. TOP 09 ale podobné odůvodnění uplatnit nemůže.

Průběh mimořádného zasedání sněmovny je tak dokladem pokračujícího drolení vládní koalice, tedy jednání, jímž koaliční politici usilovně pracují ve prospěch volebního vítězství sociální demokracie a posílení komunistů v budoucích volbách. Následně připravují postupné rušení větší části prosazených reformních zákonů.

Nedosti na tom: zdá se, že se rozpadá jednota poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. Zatímco TOP 09 se tváří seriózně jako vlk, chystající se v převlečení za babičku pozřít Karkulku, a říká, že setrvání Alexandra Vondry v ministerském křesle je vnitřní věcí ODS (když štvanici na něj dal na začátku správný říz Miroslav Kalousek), poslanci za stranu Starostové a nezávislí zcela otevřeně požadují jeho odchod. Jejich nejvyšší představitel Petr Gazdík na něj útočí stejně důrazně a nekompetentně jako opoziční demagogové.

Hrůznost tohoto stavu věcí spočívá právě ve vzácném sjednocení sil, které se za jiných okolností navzájem potírají. Nelze se vyhnout otázce po důvodech jejich náhlého vzájemného porozumění. Vyvolává totiž podezření, že motivy chování nejméně části politiků jsou nečisté. Nejspíš by to mohl být strach z nepříjemných odhalení o státních zakázkách v resortu obrany, ke kterým by mohlo dojít, pokud Alexandr Vondra setrvá v úřadě. Obdobná motivace se asi uplatnila již dříve při přetahování o výměnu policejního prezidenta a při vytlačení Radka Johna z funkce ministra vnitra.

Likvidátoři Alexandra Vondry se za svým cílem ženou tak zaslepeně, že se ani nestarají o skutková zjištění z aféry ProMoPro, a jako klacek na něj používají neověřená nebo zjevně nepravdivá tvrzení, jež bezduše omílají.

Osvědčení tlučhubové mezi nimi pustě žvaní před televizními kamerami o zadání zakázky za půl miliardy bez výběrového řízení, ačkoli výchozí smlouva s ProMoPro, podepsaná vedoucím Úřadu vlády ČR, se vztahuje zhruba na pětinu této částky. Žvaní také o „prošustrování“ půlmiliardové částky, ačkoli za skutečně „prošustrované“ by bylo možno považovat pouze předražení zakázky nebo proplacení nedodaných služeb, jež zatím nikdo neprokázal. Může se jednat pouze o zlomek z celkové částky.

Neoprávněné jsou také výtky kritiků Alexandra Vondry na adresu společnosti ProMoPro spol. s r.o. kvůli tomu, že si přibrala subdodavatele a za jejich služby zaplatila na zahraničí účty. Použití subdodavatele je běžné podnikatelské opatření k překonání přechodné nedostatečnosti vlastních kapacit a platba na zahraniční účet je v souladu se zásadami fungování Evropské unie, která je společenstvím, založeným na volném pohybu osob, zboží a peněz po unijním území. Rakousko není „cizina“, ale „sousední okres“ a zablokováním peněz na účtech subdodavatelů si Česká republika možná zadělala na další miliardovou arbitráž.

Aféru ProMoPro zkoumá protikorupční policie a stejně jako v ostatních politicky podbarvených současných trestních věcech se zveřejněním výsledků nespěchá, což znamená, že všechny útoky i obranné kroky v případě Alexandra Vondry se vedou naslepo, bez znalosti pravdy, tedy naprosto neseriózně. Loudání policie nejen v tomto případě, ale i v těch ostatních působí dojmem, že je záměrné, vedené úmyslem držet napadené politiky co nejdéle v šachu nebo dokonce „mimo službu“, nebo záměrem neoslabit sílu úderů, jimiž opozice útočí na politiky, o něž se právě policie zajímá.

Útočit za tohoto stavu věcí, bez znalosti skutkové podstaty, je sice pro opozici (pro tu otevřenou i vnitrokoaliční) z hlediska účelnosti výhodné, přesto jednoznačně podlé. Slušní lidé by vyčkali na výsledky vyšetřování.

Opět lze pochopit chování opozice, která dosud „nerozdýchala“ skutečnost, že nebyla nositelem úspěchu naší nejvýznamnější poválečné mezinárodně politické akce, ale proč z ní chtějí udělat kriminální případ obě menší koaliční strany, mi není jasné.

Nespokojení poslanci by místo planého žvanění měli interpelovat ministry vnitra a spravedlnosti a požadovat po nich vysvětlení, proč policie a státní zastupitelství dosud nedovedly vyšetřování k závěru.

Je pozoruhodné, že politici a ve shodě s nimi v jednom směru stádně štěkající hlídací podvraťáci demokracie křižují Alexandra Vondru kvůli „prošustrování“ celé půlmiliardy vládních výdajů za služby ProMoPro spol. s r.o. Zjevně všichni společně trpí ztrátou paměti a dávno zapomněli na to, že na domnělém rozhazování státních peněz se podílela také vláda Jana Fischera s odpovědným ministrem Štefanem Fülem. Výjimkou z hromadné ochablosti paměti nejsou ani politici ODS a trpí jí dokonce i sám Alexandr Vondra, což už je vůbec nepochopitelné.

Je skutečně ironií osudu, že politická reprezentace, která svou činností oficiálně navazuje na vývoj, zahájený politickým převratem ze 17. listopadu 1989, staví na pranýř bývalého mluvčího Charty 77, ale nepozvala k podání vysvětlení příslušníka předlistopadové režimní šlechty. Přitom by to bylo prospěšné : oba jsou v tom nevinně, jejich společná obrana by byla razantnější a obraz událostí by byl úplnější. Vynechání Štefana Füleho je tak dalším důkazem, že opozici (včetně vnitrokoaliční) nejde ani tolik o „prošustrované“ peníze, jako o Vondrovu hlavu. Kromě toho ukazuje, jak daleko jsme se vzdálili od výchozího bodu cesty k obnovení demokracie v České republice.

Ostatně skutečný důvod rámusu kolem aféry ProMoPro vyplývá i z nápadného nezájmu politiků i novinářů o časové rozčlenění výdajů za služby, které ostouzená firma poskytovala. O příslušné informace jsem se začal přetahovat s Úřadem vlády ČR již 17. dubna 2011 a podle sdělení vedoucího Úřadu z 31. května 2011 rozhodla rozkladová komise, že je mám dostat.. Správní rozhodnutí nabývá právní moc okamžikem doručení. Do mé datové schránky bylo doručeno 1. června 2011. Nicméně požadavané informace přišly stejnou cestou až 17. června 2011. Včas podanou informaci bych zveřejnil. Tím bych ovšem narušil koncepci pranýřování Alexandra Vondry na mimořádném zasedání sněmovny. Hlodá ve mně proto podezření, že zpoždění informace bylo záměrné.

Podle sdělení Úřadu vlády bylo společnosti ProMoPro spol. s r.o. zaplaceno za období do 30. dubna 2009 celkem 218 793 000 Kč, v období po 1. květnu 2009 pak 332 103 000 Kč, celkem tedy 550 896 000 Kč. Fakturace se opožďuje za dodávkou služeb a za ní se opět opožďují platby. Z uvedeného přehledu tedy nelze přesně zjistit objem služeb poskytnutých společností ProMoPro spol. s r.o. vládě Mirka Topolánka a podíl přijatý vládou Jana Fischera. Nicméně proplacení podstatné části z částky 332 103 000 Kč muselo být schváleno za působení Štefana Füleho, který měl být tedy požádán o vysvětlení stejně jako Alexandr Vondra. Opozice by měla vysvětlit, proč jej o ně nepožádala, stejně jako by měli Petr Nečas a Alexandr Vondra vysvětlit, proč na tuto okolnost neupozornili.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že mimořádná schůze sněmovny dne 16. června 2011 byla zbytečným luxusem, který si poslanci země zápasící s pokračujícím zadlužováním měli odpustit. Vzhledem k nedostatku věcných informací bylo napadání Alexandra Vondry kvůli aféře ProMoPro nemístné, když domnělé „prošustrování“ půl miliardy korun bylo pouze zástupnou záminkou k jeho odklizení z cesty lidem, již mají důvod obávat se jeho dalšího působení na ministerstvu obrany.