Zeptáte-li se politiků, čí zájmy hájí v první řadě, odpoví většina z nich, že občanů. Ti na tutéž otázku odvětí, že politici hledí zejména na zájmy vlastní. Je tu ovšem, jak věděl již Jan Werich, také verze třetí. A sice že politici reprezentují hlavně zájmy svých stran. Vůbec přitom není špatná, pokud jde o subjekty demokratické. Právě z jejich vztahů a soutěžení je totiž upředena citlivá pavučina demokracie.

Aby politické strany v konečném výsledku prospěly celé společnosti, musejí disponovat jasně svítícím majákem – v podobě odpovědného programu. Ten by pak měly mít na paměti, ať už se v rámci své taktiky pohnou kamkoli. Že nejde o samozřejmost, lze popsat na příkladu ODS. Jednou pro přímou volbu prezidenta, jindy proti ní. Jednou pro změnu ústavy, která zaručuje „druhé“ pověření sestavením vlády předsedovi druhé nejsilnější partaje, jindy proti ní. Jednou proti jednáním s komunisty, jindy pro ně.

Přiznejme však ODS právo na vývoj. Je stranou mladou, nevybouřenou. Na rozdíl od ČSSD - se staletými kořeny a propracovanými programovými materiály dlouho, středně i krátkodobými. Ony neochvějné základy vadí jejím ideovým konkurentům nejvíce. Tím spíš je škoda, že jim nedávno neúmyslně nahrál i Jiří Paroubek, když 29.7. v rozhovoru pro Právo uvedl, že nechce opakovat chybu, „které se dopustil Vladimír Špidla tehdy, kdy opustil bázi programu ČSSD“.

Není radno zahrávat si s výbušnou municí. Stejně tak by šlo Miloši Zemanovi vyčítat, že se postaral o první odklonění od sociálně demokratických model, když za opoziční smlouvy uznal přednost nepřímých daní před přímými nebo když provedl rozsáhlou privatizaci bank, na niž si ani Klausova pravice netroufla. Učinil tak přitom správně, s vědomím programu ČSSD v historických souvislostech. Obdobně se ČSSD (tedy nejen Špidla) po roce 2002 odhodlala k nezbytným fiskálním reformám, jejichž motivem bylo umožnit strnulému sociálnímu státu bránit se proti lovcům lačným jeho skalpu. Hříchem však bylo přistoupit ke škrtům bez srozumitelného vysvětlení veřejnosti.

Skutečnost, že si k tomu sociální demokraté vybrali vhodné partnery, KDU-ČSL a US-DEU, stvrzují Paroubkova slova z 5.8., podle nichž kabinet, který řídil „byl úspěšný a bylo by tudíž logické, aby stejná koalice pokračovala“. Komunisté před čtyřmi lety na vládnutí zralí nebyli a spolupráce s ODS, úhlavním programovým protivníkem ČSSD, by byla absurdní. Ani teď se věci – až na úmrtí Unie svobody a pravicovou piruetu lidovců - nemají jinak.

Spolehlivou oporou sociální demokracie při reagování na naléhavé problémy současnosti je především dlouhodobý program, ve svém obsahu plně kompatibilní s moderními levicovými proudy západní Evropy a umějící uvádět dílčí témata do patřičného kontextu. Také jeho zásluhou je osmileté plynulé a zvratů prosté vládní angažmá ČSSD (pod Zemanovou, Špidlovou, Grossovou i Paroubkovou taktovkou), potažmo obecně vysoký standard života v České republice. O tom, že ČSSD ani dnes nezahálí, svědčí reforma odborného zázemí sociální demokracie, jež byla odstartována v minulých týdnech.

Obdivuhodná zásadovost při hájení stranických programů zpomalila i letošní povolební vyjednávání. ODS se těžko loučí s rovnou daní a ČSSD pevně stojí na pozicích solidárního sociálního státu. Pakliže nakonec vznikne vláda, která neudělá z občanů pokusné králíky a nevrhne je do víru sociálně-ekonomických experimentů, bude už vedlejší, zda svůj politický program vystaví záři reflektorů či zda s ním pod polštářem bude denně usínat.

Právo 17.8.2006