Je to čtyřicet let, co v našich kinech běžel fantastický film Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who's Afraid of Virginia Woolf?) podle divadelní předlohy Edwarda Albeeho. Server csfd.cz o filmu píše:

"Příběh stárnoucího profesora historie (Richard Burton) a jeho ženy (Elizabeth Taylor), kteří si zpestřují život vymyšlenými příběhy a množstvím krutých her , jejichž prostřednictvím si vzájemně rozdírají duše (pravděpodobně proto, aby si dokázali, že ještě žijí)..."

A jedním z hlavních témat celé hry i filmu, je skutečnost, že pan profesor, Richard Burton, zůstal pouhým řadovým vysokoškolským učitelem a nestal se alespoň vedoucím katedry historie. To mu manželka, Eizabeth Taylor, v nejrůznějších formách neustále předhazuje. Protože ona je dcerou rektora univerzity a manžel tak velmi zklamal její očekávání a ponížil ji před otcem.

Profesor v USA a v Česku, to jsou dvě odlišné kategorie. Profesorem je v USA zván prakticky každý vysokoškolský učitel a když jsme byli v roce 1975 na školení u firmy Robotron v Berlíně (Ost), tak tam každý náš instruktor byl profesorem. A nejmladším profesorem v USA se stala teprve devatenáctiletá Alia Sabur, která sice již může na Southern University in New Orleans učit, ale nemůže jít s kolegy na pivo (World’s youngest professor can’t legally drink).

Takže je zcela jasné, že titulem řadového profesora nelze ve věku po čtyřicítce v USA nikoho oslnit, ovšem ti, co se do USA přestěhovali z "méně vyvinutých zemí" (komické, když si člověk uvědomí, že Karlova Univerzita existovala a učila studenty již v době, kdy se v Americe proháněli pouze bizoni a Indiáni), mají jedinečnou šanci oslnit ve své bývalé "zaostalé“ domovině.

A přišli mnozí emigranti. Někteří, a myslím, že jich nebylo mnoho, šli s otevřeným srdcem, pomáhat. Ale většinou se se zlou potázali, protože pověst emigrantů pokazili mnozí podvodníci. Myslím, že netřeba jmenovat. A Jan Švejnar? Uvědomil si, že má jedinečnou šanci prodat to, oč v USA nikdo zvlášť nestojí a také nijak zvlášť neodměňuje. Standardní jméno na univerzitě a standardní pozici mezi tisíci jiných autorů ekonomických spisků.

Zde to ale docela zabírá. Ovšem jediný názor, který Jan Švejnar má, je žádný názor. Už to uvedl můj mladý kolega, takže já jen trochu rozvinu jeho tézi ilustrativním příkladem. Jedná se o modelový, zcela smyšlený příklad: Na předvolebním shromáždění se Jana Švejnara ptá aktivista z gay-lesbického sdružení na adopci dětí homosexuláními páry.

A Jan Švejnar odpovídá, a to nejen v tomto případě, ale i v jiných, asi takto: "Samozřejmě, myšlenka homosexuálních adopcí je skvělá věc, já bych byl velmi pro ni." Pak udělá významnou pauzu a řekne něco jako "ale samozřejmě, je nutné se o věci nejdříve poradit s odborníky..." A tak dále a tak dále, takže po celou prezidentskou kampaň jste se od Jana Švejnara nemohli dozvědět vůbec nic konkrétního.

Takže ti, kdo touží, aby kromě pojmu "úřednická vláda", který mimochodem naše ústava vůbec nezná, byl zaveden též pojem "úřednický prezident", tak má v Janu Švejnarovi ideálního kandidáta. Otázkou ovšem je, kdo by ho v příštích prezidentských volbách, a ony se již začínají blížit, měl kandidovat a podporovat? Zelení, kteří nebudou ve sněmovně? Socialisti, co budou volit Jirku? TOP 09, pokud přežije? Ale proč by nekandidovali Knížete? Byla by to jeho poslední šance. Takže snad jedině ODS, až dokončí svůj přerod od menševické pasivity k bolševické aktivitě, který si tak mnozí přejí.

Převzato z blogu Hermanek.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora