Každý ví, co je demokracie, stejně jako to každý ví o fotbale, dopravě a školství. Protože každý chodil do školy, řídil auto, kopal do míče, anebo byl volit.

Za tímto přesvědčením se bohužel často skrývá neznalost, kterou sdílí dokonce většina veřejnosti. A pak to třeba se školami nebo s dopravou vypadá, jak vypadá.

Skutečnost, že nerozumíme politice a zvláště komunální politice se znovu připomněla ve chvíli, kdy skončilo utrpení na pražské radnici. Po půlroce se tu obnovila koalice, ve které zasedají stejné strany jako v říjnu, kdy se koalice rozpadla.

Do stejného údolí slz teď vstupuje místní vláda v Brně a v celé zemi si obdobnou zkouškou prošly v tomto volebním období desítky radnic. Jakoby nastal čas, aby městské parlamenty přerozdělily moc.

Převraty na radnicích jsou obvykle způsobeny tím, že se rozpadne zastupitelský klub ANO, případně že se lidé z hnutí pohádají se svými partnery. Někdy se dohodne nová koalice, která rychle nahradí tu původní. Často však nastane jako v Praze nebo teď nově v Brně přechodné období, při kterém se musí skutečné poměry v zastupitelstvu teprve zjistit.

Na tom není nejzajímavější role nového hnutí ANO, které se nakonec jen zapojilo do již zavedené hry a akcelerovalo její průběh. Za pozornost stojí zdánlivě přirozená věc, a to skutečnost, že se městská zastupitelstva chovají jako parlamenty, kde se vedou nesmiřitelné politické bitvy, které rozhodují o dalším směřování země.

Nutno říci s velkou vážností, že něco takového do měst nepatří. Jak ukázal pražský případ, během politických bojů se rozpadá veřejná správa, zastavují veřejné projekty a nefungují služby občanům.

Kdo měl tu možnost a navštívil zasedání městského zastupitelstva v nějakém středně velkém německém městě, ten ví, o čem je řeč. Zvolení zástupci tam nesedí jako v nějakém pseudoparlamentu, ale pohodlně rozsazení po obvodu místnosti. Atmosféra je neformální, tak nějak sousedská, a návštěvník zvenku ani nepozná, kdo je radní, kdo zastupitel, kdo prostý volič.

V zásadě volně se hovoří o jednotlivých agendách. Je možné si povšimnout, že někdo městskou radu kritizuje, patří tedy k opozici, přesto záhy vyjde najevo, že s městem obvykle v nějaké veřejně prospěšné záležitosti také spolupracuje. Obvykle se rozhoduje o důležitějších záležitostech než v českých městech.

Německé radnice nemají na starosti jen dopravu, rozhodování o stavbách a přerozdělování státních peněz. Obvykle jsou zdaleka největším majitelem realit, mají na starost zásobování energiemi, organizaci vzdělávacího systému od mateřské po střední školu i agendu, kterou v Česku vykonávají státní pracovní úřady. Mnozí radní přitom ani nejsou zaměstnanci města, ale přesto mají účast na jeho řízení.

Jednou větou, německá zkušenost ukazuje, že městské zastupitelstvo není parlament. Namísto mocenských sporů se řeší věcné otázky a nevzniká ani uzavřená kasta městských politiků, kteří se nebaví s obyčejnými lidmi a organizují neprůhledné obchody s developery.

Pokud někdo hledá důvod, proč – řečeno s Václavem Havlem – česká města nějak přestala vzkvétat, pak je ho třeba hledat v tom, že se namísto správy veřejných věcí věnují demokracii míněné jako seriál politických bojů.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus