Ať bude volební výsledek jakýkoli, po volbách bude vnitrostranická řežba pokračovat

Sociální demokraté takřka na sto procent vyhrají předčasné volby. Po dvou volebních obdobích pravice to není nic zvláštního a podivného, natož aby z toho šel strach. Co naopak podivné je, že jejich volební preference po skandály ukončené vládě ODS a TOP 09 dosahují u většiny průzkumů docela hluboko pod třicet procent, ačkoli by člověk čekal minimálně čtyřicet, možná i padesát.

Samozřejmě je třeba brát v úvahu, že v Česku, na rozdíl třeba od Slovenska, je levice poměrně výrazně roztříštěná kvůli až překvapivě silné životaschopnosti KSČM a nástupu Zemanovců. Dohromady by mohla levice dokonce pomýšlet ve sněmovně na ústavní většinu. A z toho by už trochu strach mohl jít.

Jenže ČSSD jako hegemon levice neví sama co se sebou a utápí se v geneticky zakódovaném bratrovražedném boji. Začal na počátku devadesátých let, kdy Miloš Zeman ovládl partaj a zakroutil přitom krkem exilovému předsedovi Horákovi a jeho lidem, které zcela odstavil od vlivu. Sám si pak vyzkoušel na vlastní kůži pocit poraženého, když ho po vítězných volbách a politicky brilantním sestavení vlády odstavil na vedlejší kolej Stanislav Gross, který ho obklíčil vlastními lidmi, nechal ho vládnout ve Strakovce, ale Lidový dům držel pevně pod kontrolou. Když se Zeman pokusil vymanit z kleští a proti Grossovi nasadit jako svého nástupce autistu Vladimíra Špidlu, skončilo to blamáží a popravou úspěšného expředsedy v prezidentské volbě v roce 2003. Když po půjčkách na byt od strýčka Vika shořel Gross jak papír, ovládl stranu pevnou rukou Jiří Paroubek. Ale netrvalo dlouho a partička mladých sociálních demokratů kolem Sobotky začala brousit nožíky a čekala na Paroubkovo klopýtnutí, které muselo přijít a přišlo v roce 2010, kdy sice vyhrál volby, ale vzhledem k nulovému koaličnímu potenciálu musela ČSSD skončit v opozici. A Sobotka se smál. Ale jen do letošní prezidentské volby, po níž se na Hrad nastěhoval Miloš Zeman. To přestal mít předseda ČSSD, který patřil ke Grossovým parťákům při pohřbívání Zemana na Vysočině, klidné spaní. Jistě právem. Současný prezident má paměť jako slon a velkorysost nepatří mezi jeho charakterové přednosti. A tak rozehrál hru s přirozeným Sobotkovým soupeřem Michalem Haškem, kdy se snažil Sobotku uvnitř strany oslabit. To se mu nepochybně podařilo a je to určitě i jeden z důvodů, proč se ČSSD ve volební kampani jeví tak bezzubá. Ať bude volební výsledek jakýkoli, po volbách bude vnitrostranická řežba pokračovat. A to ji ani nemusí Miloš Zeman dál rozfoukávat. I když právě to si zrovna on jistě neodpustí. Stranické oslovování příteli a přítelkyně tak vyznívá trochu pokrytecky.

Tahle věčná oranžová válka, kvůli níž jeden kolega nazývá sociální demokraty poněkud hanlivě oranžgutány, je však jen jedním z důvodů, proč partaj netáhne, jak by se dalo čekat. Druhým problémem je programová vyprázdněnost. Doby, kdy Jiří Paroubek všem sliboval pečená holoubátka poletující líně ovzduším v přiměřené výšce, s krizí skončily. Sociální stát evropského střihu je na smrt churavý a je těžké to zapírat. A voliče sbírají různé protofašistické partaje, které nehledají řešení problémů, ale viníka, na něhož by se dalo ukázat a nechat ho lidem zlynčovat.

Tohle je pro ČSSD, tradiční politickou stranu, přece jenom pole, na němž se nechce pohybovat a přenechává ho jiným.

A tak vznikají nesmyslné koncepty státní komerční banky ve straně, která musela polostátní banky před patnácti lety začít privatizovat, protože by jinak kvůli své "podpoře českého podnikání" zcela jistě zbankrotovaly a připravily miliony lidí o úspory. Nejnovější nápad podpory vytvoření národního obchodního řetězce je nemlich to samé a jistě se najde ještě pár podobně ujetých myšlenek.

A tak, ať už vznikne po volbách jakákoli vláda na levicovém půdorysu, bude její politika jen těžko předvídatelná a o stabilitě asi také nepůjde moc mluvit. A vzhledem ke vztahům v Lidovém domě to bude platit i v případě, že by šlo o kabinet jednobarevně oranžový.