Písničkář Pepa Nos svého času zpívával, že ten, kdo jde pořád nalevo, skončí jednou vpravo, a naopak. Sám interpret, jehož svoboda projevu byla za komunistické vlády omezována, dnes účinkuje na akcích těch, co by opět naši společnost nejraději izolovali od okolního světa a osob s jiným pohledem na něj.

Není v tom ale sám. Termíny jako pravice a levice dostávají stále častěji zabrat i od politiků. Potvrzuje se teze, že politické proudy nelze rozložit po přímce, nýbrž po kružnici, kde jeden extrém plynule navazuje na druhý. Protestní a radikálně naladění voliči pak mohou snadno přebíhat od extrémní levice k extrémní pravici. Tam i tam si zakládají na společném nepříteli. Hlavní je vybít si na někom třetím svoji frustraci, ba nenávist.

Dodejme, že tento průnik nemusí mít úplně krajní podobu. V mírnější verzi jej předvedl například kandidát sociální demokracie na ústeckého hejtmana Jaroslav Foldyna, když navrhl podmínit pobírání sociálních přídavků na děti počtem potomků, přestože je historicky ověřeno, že nejvíc dětí mívají chudí, jichž se levice tradičně zastává.

Pan Foldyna však dal přednost štěpné linii etnické před sociální, proto si mohl dovolit se skandálním návrhem přijít. Koneckonců, i Noční vlci, k nimž se Foldyna s jihomoravským hejtmanem Haškem veřejně přihlásili, svým siláckým chováním a projevy víc než cokoli jiného připomínají krajní nacionalizující pravici.

Jana Volfová, bývalá čelná politička ČSSD, předvádí ještě radikálnější způsob přerodu. Dosud patří ke špičkám hnutí Blok proti islámu, a když se od ní Martin Konvička distancuje, není to kvůli názorům, ale kvůli mocenským ambicím a sporům v antiislamistickém hnutí. Přesto se můžeme pouze domýšlet, co vedlo k jejímu oblouku od hodnot solidarity, svobody a rovnosti přes Suverenitu Jany Bobošíkové ke xenofobnímu Bloku proti islámu.

Podivuhodný kotrmelec se povedl i Straně práv občanů, jejímž čestným předsedou je prezident Zeman. Na svoji obhajobu mohou zemanovci uvést, že se sami vždy umísťovali do středu a že jejich nový partner pro krajské volby, Tomio Okamura s hnutím Svoboda a přímá demokracie, se nikdy nedefinoval jako ultrapravice. Kdybychom ale analyzovali a komparovali jejich program, došli bychom k závěru, že strana s levicovými akcenty se objala se stranou s extrémně pravicovými akcenty.

Jinou pikantností je, že zatímco Miloš Zeman slavil loňský 17. listopad po boku Martina Konvičky z Bloku proti islámu a Marka Černocha z Úsvitu – Národní koalice, přičemž tato dvojice se nedávno rozešla, tak Zemanova partaj spolupracuje s Okamurou, jemuž kdysi Černoch Úsvit uzmul.

To je ale detail. Podstatné je, že druhdy levicový Zeman hájí krajně pravicové tvory. K tomu ještě jeden postřeh: druhdy se označoval za prezidenta dolních deseti milionů, nyní sám horuje pro omezení sociálních dávek.

Společným jmenovatelem razantních změn je společenská atmosféra plná stresu a nedůvěry k tradičním stranám a jejich receptům. Řešení, která se tváří komplikovaně, se nenosí. Atraktivní je vymýšlet na složité otázky jednoduché odpovědi.

Demokratická levice v tom může soutěžit jen za cenu převodu národnostních rozdílů na sociální, ale to jí v současnosti moc nejde. S čímž souvisí neschopnost krotit globální kapitál globálními či aspoň evropskými politickými tahy a institucemi.

Pohrávat si s emocemi, především negativními, vždy politickým extremistům šlo. Teď je jimi starý kontinent přesycen, takže se lepší i jejich volební výsledky. Pokud se po této snadné stezce vydají též politici etablovaných stran, dočkáme se jednoho dne soumraku demokracie. Počkejme si, jestli zejména sociální a křesťanští demokraté budou mít sílu držet se tradic a mámivému zpěvu Sirén odolat.