Mezititulek článku Bohumila Doležala (Nevolič, bezmocné hovádko, MfD 23.5., NP viz výše) zní: S nevoličem si každý udělá, co se mu zlíbí. A hle, okamžitě nám to předvedl Ondřej Slačálek v článku, jenž byl v MfD na téže straně (Ti, kdo nevolí, přece také hlasují). Udělal z nevoličů málem politickou stranu.

Z Ondřeje Slačálka nám vyrůstá vskutku zdařilý demagog. Demagogii je ovšem nutno trpělivě odhalovat – jinak vykoná své zhoubné dílo. Přitom věci samozřejmé se někdy dokazují nejhůře.

Ondřej Slačálek tvrdí: „Nevoličství je vyjádřením vůle po jiné politice.“ Zde je jádro oné demagogie. Nevoličství totiž není vyjádřením ničeho jiného, než že nevolič se rozhodl nejít k volbám. Ano, je možné, ba pravděpodobné, že řada nevoličů by si přála jinou politiku. Mám ale obavy, že většině z nich je opravdu úplně jedno, jestli je politika taková, jaká je, nebo „jiná“. Kdyby byla jiná, k volbám by stejně nešli.

Kromě toho, kdyby to někdo s tou „jinou“ politikou myslel opravdu vážně, založil by stranu, sepsal by program, pustil by se do boje. (Ostatně předpokládám, že celá řada oněch malých stran chce skutečně jinou politiku dělat, a dost bych se divil, kdyby některá z nich nevolala po přímé demokracii.) Pan Slačálek píše, že kdyby nechuť volit byla výrazem touhy po vládě silné ruky, tito lidé by volili některou z neparlamentních stran, volajících po vládě silné ruky. Asi si neuvědomil, že tento argument lze použít i proti němu: Kdyby lidé tolik toužili po přímé demokracii, volili by některou ze stran, která volá po přímé demokracii. Pokud taková strana není, doporučuji panu Slačálkovi, aby ji založil.

Tu jsme ale u druhé závažné věci: U terapie, kterou pan Slačálek nabízí, tedy u přímé demokracie.

Prvky přímé demokracie se leckde ve světě uplatňují. Vesměs s důsledky katastrofálními.

Není těžké pochopit, proč. Ostatně, zde je i racionální vysvětlení nízké volební účasti.

Moderní stát je totiž velice složitý mechanismus. Vytvářel se dlouhou dobu. Svět je stále složitější a složitější je i vládnutí. Každá zamýšlená změna vyvolává celou řadu dalších změn, z nichž lidé (a v případě politiky by to měli být především poslanci) předvídají pouze některé. Pan Slačálek píše, že poslanci nejsou chytřejší než my – pojďme si tedy vládnout sami, přímo. Jenže poslanci přece jenom pracují, a jejich práce je nesmírně složitá. To, že u nás často vznikají legislativní paskvily, že se zákony musí neustále novelizovat atd., neplyne z toho, že by poslanci neměli co na práci, ale z toho, že svou práci nedělají tak kvalitně, jak by měli. Řešením není od této práce upustit se vším všudy – to bychom zde měli opravdu velmi rychle anarchii a vše, co k ní patří: nedostatkové hospodářství a především vládu násilí. Řešením je dělat tu práci lépe, a – ano, pane Slačálku – zvolit lepší poslance, tedy poslance lepší než my sami. Ne každý se chce snažit modernímu státu porozumět.

Demokracie je o tom, že svěřuji svou důvěru někomu, kdo si udělá čas na to, aby porozuměl problémům, kterým já z principu porozumět nemohu, ne proto, že jsem hloupý, ale jednoduše proto, že mám jiné poslání a nemám na to čas. Jiná otázka je, jak najít důvěryhodné poslance – ale to by bylo na jiný článek. Přímá demokracie by byla cestou do pekel. To by vládli ti, kteří na jakékoli porozumění předem rezignovali. Měli bychom vládu hospodských povalečů, kteří vám vždy na počkání řeknou, „co oni by udělali“. Většinou slyšíte něco jako: „Já bych to všechno vymlátil.“ Ostatně, někdy mám pocit, že právě to by panu Slačálkovi nebylo proti mysli.