Debatě o Zemanově nástupci by měla předcházet diskuse o úloze hlavy státu u nás

Nová vláda převzala moc, omikron mnozí považují za rozlučku s pandemií, a do centra veřejného dění se tak začíná dostávat volba prezidenta, byť vyvrcholí až zhruba za rok. Média jsou už ale plná kandidátů či kandidátek, přičemž u většiny z nich s dovětkem, že účast v zápase o Hrad zatím jen zvažují či ji třeba pouze nevyloučili. Prezidentskou kandidaturu čerstvě oznámili miliardář Karel Janeček i někdejší šéfka Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková.

Pozici hlavního kandidáta, byť se oficiálně vyjádří až v září, však zaujal Andrej Babiš. Jeho slova i činy se takřka automaticky vnímají jako součást jeho prezidentské kampaně: dlouhý projev ve sněmovně při projednávání důvěry Fialově vládě či obytný vůz, s nímž expremiér hodlá v únoru vyrazit na celostátní turné.

Přitom podzimní zdravotně-politická krize hlavy státu odhalila celkem prostou věc: prezident je docela postradatelný. Ústava pamatuje na situace, pokud by se úřad uprázdnil nebo ho jeho držitel nemohl dočasně vykonávat, a prezidentské pravomoci přesouvá na premiéra, předsedu Poslanecké sněmovny, popřípadě i Senátu. Stát by se bez prezidenta určitě nezhroutil, což se o premiérovi přece jen tak snadno říci nedá. Poslanecká sněmovna sice disponuje několika místopředsedy, leč pokud by schůze vůbec nikdo neřídil, přestala by produkovat zákony, což by občané minimálně ve střednědobém výhledu pocítili.

Prezident vlády a předseda ČR

Přesto nyní strhávají pozornost spekulace, kdo vystřídá Miloše Zemana. Ovšem měla by jim předcházet podstatnější diskuse: kým má prezident v našem politickém systému vlastně být, jakou úlohu má hrát? Škála možných odpovědí je široká, počíná kladečem věnců a připínačem metálů a končí někde u téměř absolutního vládce. Jasno rozhodně není – a to i kvůli způsobu, jakým svůj úřad vykonával Miloš Zeman.

Zkusme však začít od samotného slova prezident. V angličtině znamená předsedu, ale také šéfa. V americkém systému, kde je prezident skutečně šéfem výkonné moci (žádného premiéra v USA nemají), význam slova odpovídá obsahu, byť je nutno dodat, že americký ústavní systém se též snaží vybalancovat jednotlivé složky státní moci, aby jedna nepřevážila nad druhou. Ale u nás? Je český prezident opravdu předsedou České republiky, jejím šéfem, bossem? I Miloši Zemanovi se to dařilo jen občas. Stačí, pokud vládu zformuje nějaká relativně konzistentní parlamentní většina a prezident se ocitá málem v koutě. Což dokazuje nejen současná vláda Petra Fialy, ale platilo to i pro kabinet Bohuslava Sobotky, dokud se prezident vlády ČR Sobotka nerozhodl vystrnadit svého ministra financí Andreje Babiše. Vtáhl tím do hry předsedu ČR Zemana, jenž pak dlouho zůstal v jedné z hlavních rolí, neboť volby 2017 vyhrál trestně stíhaný Babiš, s nímž si skoro nikdo nechtěl hrát. Tedy až na prezidenta, s ním spřízněné komunisty a sociální demokraty, trošku k tomu „dokopané“ právě Milošem Zemanem.

Na evropském kontinentu je prezident vlastně import z Ameriky. Avšak často jen v podobě slova a zdaleka ne ve skutečné náplni funkce. Evropští prezidenti mnohdy jen nahrazovali konstituční monarchy v zemích, kde monarchie z těch či oněch důvodů skončila. Čemuž odpovídala i zpravidla nepřímá volba. I Charles de Gaulle, jenž ve Francii prosadil systém dnes označovaný jako poloprezidentský, byl zprvu zvolen zvláštním shromážděním, přímo až do druhého funkčního období v roce 1965. Boom přímo volených prezidentů posléze přinesl pád komunismu a rozpad Sovětského svazu. Česká republika, věrná prvorepublikové tradici, trendu dlouho odolávala, leč nakonec mu i ona podlehla. S omezenými prezidentskými pravomocemi se ale nehnulo. I proto lze zemanovské balancování na hraně ústavy pravděpodobně očekávat i od příštích českých prezidentů nebo prezidentek.

První občan

Vůbec prvním přímo zvoleným prezidentem v Evropě se roku 1848 stal Napoleonův synovec Ludvík Napoleon Bonaparte, spisovatelem Victorem Hugem jízlivě titulovaný jako „malý Napoleon“. Vyhrál ale již v prvním kole se skoro 75 procenty hlasů – prý stačilo jen jeho věhlasné jméno. A určitě pronesl minimálně jednu pozoruhodnou větu: „Povaha demokracie vyžaduje, aby byla personifikována jedním člověkem.“ Větu nebezpečně autoritářskou, ostatně, malý synovec velkého strýce posléze prezidentskou funkci zneužil k zavedení osobní diktatury a nakonec i císařství.

Na druhou stranu, sentenci velmi výstižnou. Svět je složitý, spleť ministerstev nepřehledná, politické partaje obecně nepopulární. Lidé chtějí pana krále (či královnu), jednoho člověka, jenž jim vše vysvětlí a vše, bez ohledu na chabé pravomoci, zařídí. I proto v nadcházejících měsících vytěsní z veřejné debaty důchodovou reformu i jadernou energetiku prezidentská reality show. Jedno je však téměř jisté: ať už na našem republikánském Hradě usedne na trůn kdokoliv, Česká republika se přímo kvůli tomu nejspíše nezboří.

Autor je politolog

LN, 1.2.2022