Čím výraznější osobnost v prezidentském úřadě, tím větší sklon k posilování role hlavy státu. I takto banální pravidlo lze ale naplňovat různě.

Václav Klaus byl mužem velkých gest a ostrých slov. Svěřené kompetence si užíval – zkoušením kandidátů na ministry z cizích jazyků počínaje a monstrózní amnestií konče. Už v říjnu 2009 jej tehdejší premiér Mirek Topolánek (ODS) obvinil ze snah zavést u nás poloprezidentský systém.

Mnohem větší šance se k tomu ale otevírá až dnes. Poloprezidentský systém je charakterizován několika znaky: prezident je volen všelidovou volbou na přesně stanovené období, sdílí exekutivní moc s premiérem, je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám, ale jeho rozhodnutí musí procházet vládou; premiér a jeho kabinet představují instituce nezávislé na prezidentovi, naopak jsou závislé na podpoře parlamentu.

Naštěstí poloprezidentský systém nevznikne přes noc, ani během jediného volebního období. Kromě toho ochotu k formálnímu přepisování ústavy zde mezi českými politiky nevidím. Spíš tedy jde o napínání pravomocí stávajících.

"Prezident zvolený přímou volbou s počtem voličů značně přesahujícím voliče vládních politických stran je v takové váhové kategorii, že by se s ním mělo počítat," říká Zemanův zahraničněpolitický poradce Hynek Kmoníček. Naráží tím na tezi, že legitimita prezidenta vybraného v přímé volbě je jiná, vyšší. Ta teze je ale nanejvýš pochybná.

Sám Zeman s oblibou hovoří o kohabitaci, čili soužití odlišně politicky vyprofilovaného prezidenta s odlišně vyprofilovanou vládou. Jenže tento model je doma ve Francii, kde prezident rovnou vládnímu kabinetu předsedá. Třešinkou na dortu potom je, že Zeman rád za vzor dává extrémně silného francouzského prezidenta Charlese de Gaulla.

Naznačil jsem, že v pojetí prezidentského úřadu lze u Klause a Zemana nalézt rozdíly. Dnešní hradní pán se mazaně odráží od těch prezidentských pravomocí, které jsou nezpochybnitelné – jmenování Bankovní rady ČNB (tam nás Zemanovy nominace teprve čekají, jisté ale je, že bude chtít naředit současný klub monetaristů a euroskeptiků), výběr ústavních soudců, jmenování velvyslanců.

S kandidáty na soudce Ústavního soudu ČR měl Miloš Zeman šťastnou ruku. Porozhlédl se mezi autoritami v konkrétních oblastech práva. Ano, některým z nich patřila legitimace předlistopadové KSČ nebo byly před rokem 1989 součástí justičního aparátu. Žádná si však v posledních dvaceti letech nezadala s jakýmikoliv justičními mafiemi. Klaus leckdy doporučoval adepty s kontroverzní přítomností. Zeman touto cestou nejde. Jan Filip stál v 90. letech u základů uznávané brněnské právně-politologické školy, jejíž další reprezentant, soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěch Šimíček, by si zasloužil být v příští várce návrhů. (Třeba spolu s předsedou NSS Josefem Baxou či kolegou Zdeňkem Kuhnem.) Druhý Zemanův muž, Jaroslav Fenyk, nemá konkurenci ve vodách trestního práva a je strůjcem úspěchu Marie Benešové v dobách, kdy šéfovala Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Milada Tomková se z dřívější legislativní praxe ve vládních službách skvěle orientuje v sociálních tématech a Vladimír Sládeček vyniká v rozplétání uzlů správního práva.

Při výběru ústavních soudců Zemanovu ruku bezesporu vedl předseda ÚS Pavel Rychetský. I proto dopadl tak dobře. Zato náměty na velvyslance jsou v lepším případě z hlavy Zemanovy, v případě horším z hlavy Klausovy.

Vladimír Remek, europoslanec za KSČM, jednoznačně před prezidentskými volbami podpořil Miloše Zemana – a na spadnutí je jeho vyslání do Moskvy. Livia Klausová spolu se svým manželem také Zemanovi píchla – a stala se horkou uchazečkou o ambasádu v Bratislavě. Jejím nadřízeným by byl Karel Schwarzenberg (TOP 09), kterému v kampani znectila manželku! Spor se vede i o další ambasády, například vídeňskou.

Není ničím zvláštním, když se velvyslanci stávají lidé s blízkým vztahem k dané zemi. Měli jsme již takové ambasadory v Německu či Izraeli – a na škodu to jistě nebylo. Přesto na významu získávají objektivnější kritéria: přehled v zahraniční politice, dosavadní praxe, sladěnost s názory "základny" čili ministerstva zahraničí. K čemu by potom bylo vychovávání a proškolování kariérních diplomatů, když by jim nejzajímavější a nejdůležitější lokality vyfoukli jedinci (politici, lobbisté, kamarádi kamarádů) s "tlačenkou"?

V Černínském paláci se za Klausovy éry hovořilo o černé listině "pravdoláskařských" diplomatů, kteří měli utrum. Za nového prezidenta, jenž deklaroval zájem zodpovědně ladit v zahraniční politice noty s vládou, se o podobně nestandardním jednání zatím neví. Ovšem rozdávání ambasád, při němž je ministr zahraničí – momentálně submisivní a flegmatický Schwarzenberg – stavěn před hotovou věc, též není zrovna k chlubení.

Velvyslanecká pře nastínila Zemanovy ostré lokty. Zahraniční politika je koneckonců ideální kolbiště, na němž si prezident může vyzkoušet bobtnání svého vlivu – umožní-li mu to ministr zahraničí a premiér. Oba tito čeští vládní představitelé nyní šéfují konkurenčním politickým stranám a baví se vzájemnými šarvátkami. To pak Miloš Zeman ani nemusí o poloprezidentský systém soustředěně usilovat: sladké ovoce mu do klína spadne samo.

Kudy se Miloš Zeman vydá dál, uvidíme, až obměnou projde Ústavní soud, ambasády i Bankovní rada ČNB. Usedne pak prezident na hrázi rybníka v Novém Veselí a bude tiše meditovat, nebo se bude rozhlížet, kde by ještě "přiložil ruku k dílu"? Nahnáno může mít Nečasova vláda i Sobotkova ČSSD…