Nejvyšší ústavní představitelé evropských zemí mají různou míru pravomocí, jež je dána historickým vývojem dané země. Ten náš nemá ani silnou pozici francouzského prezidenta, ani „estetickou“ roli švýcarského zástupce konfederace. Byly však dokonce doby, kdy Václav Klaus, ještě v pozici premiéra, prezidentu Václavu Havlovi pravomoce omezoval. Dnes těch několik opravdu podstatných sám nevyužívá.

Václav Klaus se ve svém úřadu nikdy necítil pasivním politickým hráčem. Ve chvíli, kdy je však jeho aktivita doslova vyžadována a on jako jediná osoba může rozetnout ten povolební politický debakl a tím také všem ukázat, jak silným státníkem umí být, přešlapuje na místě a není schopen rozhodné akce. Živí tak neplodné pokusy a bezduché fantazie předsedů dvou nejsilnějších stran.

Jestliže po volbách dal férově stranám šanci, aby vyřešily patovou situaci bez jeho zásahů, je jeho otálení, téměř po sedmi měsících bez regulérní vlády, nepřijatelné. Na současné bezvýchodné situaci má stejný, ne-li větší podíl než Jiří Paroubek, „démon“ povolební politické scény, na jehož neochotu a mocenské šílenství se většina stran odvolává. Prezident nechával Topolánkovi příliš mnoho času, který nebyl nakonec nijak využit a spíše posloužil intrikám než serióznímu vyjednávání.

Nevyšel ani Klausův pokus legitimizovat dávnou velkou koalici mezi ODS a Zemanovou ČSSD podporou stejného řešení v současnosti. Alespoň za to je potřeba připsat body lídrovi ODS, který svůj názor ani po půl roce nezměnil a tuto variantu stále odmítá.

Ani pokusy o sestavení koaliční vlády nebyly úspěšné a poslední podoba tohoto nápadu působí spíše jako fraška než vážně míněný projekt. Zoufalství, které z takto sestaveného kabinetu prýští, je jasným signálem, že aktuální vyjednavači jsou v koncích. Nebo snad máme věřit tomu, že nový lidovecký předseda Jiří Čunek je natolik schopným politikem, že vítězi voleb vyfoukl nejvýznamnější ministerstva a jejich finanční zázemí korunoval ministerstvem financí? Jak chce ODS na plánované reformy a prosazení svého programu v jednotlivých resortech sehnat peníze, když ty evropské i ty domácí svěřila cizímu správci?

Nový kabinet se nesetkal ani s nadšením prezidenta, ani s tolerancí Jiřího Paroubka. Možná je nejvyšší čas dát předsedovi ČSSD šanci tak, jak to žádá Ústava. Buď se stane zázrak a jeho vláda, o které tolik navyprávěl, dostane podporu poslanecké sněmovny, nebo se Paroubek navždy historicky znemožní a my se posuneme o notný kus dál.

Tak či tak je jasné, že ať spolu budou ODS a ČSSD sedět ve Sněmovně jako partneři nebo odpůrci, na nutných reformách se jednou budou muset shodnout. Je však naprosto zřejmé, že pánové Paroubek a Topolánek si rukou nepotřesou, tak proč by měla jejich osobní averzí a spory trpět celá Česká republika? Ať tedy na jejich místa nastoupí nové, státotvornější tváře bez stigmatu porevolučních let a třeba se dočkáme nového řešení, například v podobě prozatímní úřednické vlády.

Jako občanovi je mi v tuto chvíli už jedno, sedí-li ve Strakově akademii Petr nebo Pavel. Chci ale vědět, kdo připraví další zákony, odpovědně vykoná potřebné reformy, dohlédne na rostoucí ekonomiku (roste-li ještě vůbec?) a nebude této zemi jen škodit. Takže, pane prezidente, do akce!