Kdyby někdo chtěl usvědčit Křesťanskou demokratickou unii – Československou stranu lidovou z politického kšeftaření, indicie by posbíral snadno. Z tohoto volebního období vzpomeňme například dvojici lidoveckých poslanců, kteří svoji podporu Topolánkovu reformnímu batohu nepřímo podmínili setrváním aférami pronásledovaného Jiřího Čunka ve vládě.

Nikoho pak nemohlo překvapit, když ministr a bývalý předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda v minulém týdnu spojil volbu prezidenta republiky s majetkovým vyrovnáním českého státu s církvemi. A čím více se o jeho věty média zajímala, tím více se Svoboda do svých slov zaplétal. Skončil tam, kde jsme byli na začátku: ujednání s církvemi je předmětem koaliční smlouvy a oficiální podpora KDU-ČSL stávajícímu prezidentovi a kandidátovi ODS Václavu Klausovi představuje toliko vstřícný krok vůči vládnímu partnerovi.

Prvoplánovým výkladům není radno věřit. Vždyť motivace samotného Cyrila Svobody mohou být komplikovanější. Stačí si vzpomenout, že sám pro model církevního majetkového vyrovnání, který byl z popudu ministerstev kultury a financí nakonec přijat, původně nehoroval. Zato navrhoval, aby se na své církve nejprve začali skládat sami věřící.

Někteří komentátoři už přišli s odvážnou teorií, že Cyril Svoboda chtěl svým originálním vstupem do debaty obchodu „Klaus za restituce“ zabránit. Pravděpodobnější ale je, že se jen vědomě rozhodl ventilovat svoji loajalitu. Vůči vlastní straně, vládní koalici i Václavu Klausovi, který jako favorit prezidentské volby bude nejspíš i v příštích pěti letech koncepčně a personálně ovlivňovat veřejnou správu České republiky. Cyril Svoboda je profesionální politik, diplomat, státní úředník. Ti mívají ve zvyku chovat se předběžně opatrně a předvídavě. Kromě toho se KDU-ČSL nachází ve složité situaci po stránce veřejné a mediální podpory, programové i personální. Co když Čunek, kterého do Prahy Svoboda přivedl, brzy padne a bude se hledat jeho nástupce? Potom lze chápat Svobodovy aktivity, kterými chce ukázat, že byť letitý Klausův oponent, tak je poslušným vykonavatelem společné lidovecké vůle.

Že v celostátním výboru KDU-ČSL převážil proud stojící za Václavem Klausem je vlastně jediným doložitelným bodem této kauzy. V loajalitě k většinovému názoru partajního náčelnictva však Cyril Svoboda poněkud přestřelil. Pročež v okamžiku, kdy se začala bouřit členská základna, pokusil se Svoboda motivaci svou a svých kolegů z vedení vysvětlit. Jak napovídá pohled na diskuse na lidovecké webové stránce, moc se mu to nepodařilo. Naopak. Mnohem častěji zaznívají protesty jak proti Klausovi, tak proti hokynaření. A ke všemu se za výklad snaživého Svobody nepostavily ani stranické špičky, ani poslanci a senátoři.

Opusťme však slona v porcelánu, který místo upevněních svých pozic, zavařil jak církevním restitucím, tak nazlobenému Václavu Klausovi. Mnohem přesněji popsal lidovecké uvažování jiný veterán, místopředseda Sněmovny Jan Kasal v rozhovoru pro třetí letošní číslo týdeníku Respekt. V rozporu s tím, jak se KDU-ČSL chovala při prezidentské volbě 2003, tentokrát odmítl oslabování vládní koalice podporou Klausovu vyzyvateli Janu Švejnarovi a doslova uvedl: „Vidím volbu dost pragmaticky. Jde o udržení stabilní vlády. Jsme-li v této vládní koalici a chceme-li naplnění vládního prohlášení, tak je potřeba, abychom drželi basu a podpořili jednoho kandidáta. Samozřejmě, že jsme pod tlakem. To není nic speciálního. Ale ODS je ještě v horší situaci. My maximálně přijdeme o volební zákon, smlouvu s Vatikánem, církevní restituce či o co. Ale oni by přišli o vládu. Jestli si někdo myslí, že Jiří Paroubek přišel s Janem Švejnarem proto, že je to nejlepší kandidát, tak se hluboce mýlí. On ho nominuje proto, že se mu zdá jako optimální kandidát na to, aby způsobil vládní krizi.“ Tolik užitečná citace slov Jana Kasala. Na jindy si nechejme Kasalovo velebení Klause, jako vystřižené z národoveckého slovníku Miroslava Grebeníčka, a sice, že „nikdy nesvlékl dres se lvem na prsou“.

Vnímáno s chladnou hlavou, lidovci si netroufají udělat cokoli, co by jim ještě přitížilo. Naopak hodlají stabilizovat, ne-li přímo zmrazit současný stav. Pád vlády by vskutku ohrozil i to poslední, co jim zbývá. No a setrvání Václava Klause na Hradě je podmínkou uchování Topolánkovy pravicové trojkoalice. V takové situaci nepomůže ani chladná sprcha, kterou muselo být pro lidovecké šachisty stanovisko Věry Luxové. Vdova po nejúspěšnějším předsedovi KDU-ČSL (a Klausovu sokovi) lidovecké fandění Klausovi odmítla a připomněla, že je „silně stranický a svázaný s politikou ODS a často se názorově rozchází s akcenty křesťanskodemokratické politiky“. Když jde o krátkodobé přežití, jdou vzpomínky i ideová pevnost stranou. Byť by to bylo třeba na úkor dlouhodobé budoucnosti.

Podezírat KDU-ČSL z krátkozrakého kupčení s církevním majetkem a hlavou státu je zkrátka nespravedlivé. Viděno z lidoveckého ústředí v Paláci Charitas, chová se KDU-ČSL racionálně. Pouze mlha, co kolem svého postoje zhusta vypouští, jí více škodí než pomáhá.

A samotné církevní restituce? Vládou zvolené řešení má mnoho děr. Zejména je finančně nákladné. Peněžní náhrada za půdu, kterou církve fyzicky nedostanou, byla dohodnuta smluvně a mnohem nižším tržním cenám se ani nepřiblížila. Podle řady ekonomů téměř 270 miliard korun za šedesát let v nadcházejícím období může ohrozit zavedení Eura u nás. A mohli bychom najít i další výhrady.

Na druhou stranu - jednou a nějak k majetkovému vypořádání státu s církvemi dojít musí. Před prezidentskou volbou, nebo po ní, na tom nesejde. Čím víc ale budou lidovci ventilovat svoji náklonnost k církvím na pozadí výběru nového prezidenta, tím krutěji na to doplatí všechny dotčené strany. Přitom by stačilo vzít si příklad z poslanců a senátorů ODS. Ti dostali moudrý pokyn se do okamžiku prezidentské volby vůbec k ničemu jinému nevyjadřovat.