Před týdnem jsem se zabýval otázkou, jaký význam, a zda vůbec, mají pojmy pravice a levice v české politické realitě. Při bližším ohledání je zjevné, že se obsah těchto pojmů v průběhu času mění, či spíše vytrácí. Politická scéna se tak stává pravolevým nečitelným amorfním amalgámem, kde už nejde o hodnoty, nýbrž o dosažení a udržení exekutivní moci. Moc sama se stává účelem, nikoli prostředkem k dosahování veřejného blaha. Je pak jedno, jakou ideovou barvu ona moc a její držitelé mají. Vládnou totiž manažersky, ze dne na den, bez dlouhodobé vize, bez oněch proslulých kategorických imperativů, které klade do cesty jednoduchým řešením smysl pro vyšší principy mravní, řečeno s Kantem.

Obsah a smysl pojmů pravice a levice se ale do jisté míry posouvá a proměňuje nejen u nás či obecně v tzv. staré Evropě, ale i v zemi, kde bilaterálního uspořádání politických sil bylo po staletí skálopevnou jistotou, totiž ve Spojených státech. Dobře je to vidět na kampani před letošní prezidentskou volbou.

Stačí se podívat už na seznam favoritů. Na straně republikánů stojí na pomyslné startovní čáře politický veterán John McCain. Zajímavý případ politika, v němž se mísí neokonzervativní ortodoxie s některými nečekaně liberálními názory. V podstatných věcech, jako je otázka potratů, bezpečnostní či daňová politika, je samozřejmě tradiční. Vedle toho ale disponuje minulostí účastníka vietnamské války, a proto jeho případný postoj k budoucnosti amerického angažmá v Iráku může být s otazníkem.

Každopádně s McCainem vstupuje do hry čitelnost, předvídatelnost a jistota. A kromě toho, což není v amerických souvislostech vůbec zanedbatelné, McCain není ani trochu nudný, jak někdy republikáni bývají. Jeho nepochybné osobní charisma je jistě tím, co překonalo věkový handicap a přineslo mu prezidentskou nominaci.

Na opačném pólu spektra je mnohem více neznámých. Nejen fakt, že dosud není definitivně znám demokratický kandidát. To, že Barack Obama i Hillary Clintonová disponují zhruba stejnou podporu svých straníků, je pro demokraty nepříjemné: dávají tím totiž najevo, že se nedokážou rozhodnout. A pokud se neumí rozhodnout ani při volbě společného kandidáta, jak se pak případně budou s to dohodnout a rozhodnout o věcech mnohem zásadnějších pro exekutivu a politickou strategii, například v otázce postoje k islamismu, Izraeli či Rusku. Demokraté jako by předem signalizovali: pozor, jsme nejistá štace. Nikdo neví, co od nás čekat.

Velmi podobný signál vysílají i oba vrcholní kandidáti. Obama i Clintonová. Už jejich zadání dává spíše na odiv, kdo jsou, než oč usilují. Obama symbolizuje prolomení tabu - černoch americkým prezidentem. Clintonová zase tabu – žena, první prezidentka USA. To jsou věci viditelné na první pohled,. Ale kdo dokáže odpovědně charakterizovat konkrétní programy obou kandidátů pro sociální, národnostní, zahraničně-politickou či bezpečnostní politiku? Natož kdo může s jistotou říci, v čem se oba programy liší? Od obou kandidátů průběžně slýcháme pouze fráze, ne nepodobné frázím, které říkal před čtyřmi lety John Kerry, a nepříliš vzdálené bezobsažným floskulím, jimiž svou kampaň provázel u nás Jan Švejnar.

Demokraté, jako ostatně celá levice, i když v Americe její sociální ražba není tak tradicionalistická jako v Evropě, obyčejně staví na líbivých obecných slibech, vyhýbají se sporným a nepopulárním tématům, a protože jejich ideologie není příliš konzistentní a stabilní, neříkají obvykle žádné názory, které by vzápětí nějakými praktickými kroky nemohli vzít zpět nebo otočit o 180 stupňů. V tom se trochu podobají našim lidovcům, o nichž se traduje, že jejich krédem je věta: „Já neříkám tak, ani tak, ale na moje slova dojde.“ V našich poměrech by byli američtí demokraté výtečnou středovou silou, podobně jako svého času německá FDP, která by se dokázala přimknout k vládě výrazně pravicové i výrazně levicové.

Proto, když někdo dnes v USA vybírá mezi Obamou a Clintonovou, nikoli mezi demokraty a republikány, musí mít zamotanou hlavu. V obou případech volí politickou korektnost: presidentem bude buď černoch, nebo žena, a obojí je přece správné… Ale jakou politiku ten či ta budou dělat, neví dnes možná ani oni sami.

Pojetí pojmů pravice a levice v USA, jak už bylo řečeno, je tradičně trochu jiné než v Evropě. Pravice je konzervativnější, levice středovější, liberálnější, nemarxistická. Nicméně i tyto presidentské volby ukazují, že jakkoli se obsahy pojmů mohou posouvat a modernizovat, dělení mezi oběma myšlenkovými proudy a tábory je zřejmé a pro toho, koho to zajímá, stále dobře čitelné. V dnešní Americe proto stále ještě není jedno, kdo bude presidentem, zda demokrat, či republikán. Amerika se bude podle této volby v dalších letech vyvíjet.

V Evropě je to jinak: ať vládne levice (jako ve Velké Británii či ve Španělsku), či má dominantní pozici pravice (jako ve Francii), případně vládne přiznaná velká koalice (jako v Německu), obsah politiky zůstává zhruba tentýž. Je to exekutivní správa země, tu lepší, tu horší. Ale nějakou vůdčí myšlenku bychom v tom vládnutí asi nenašli. Také proto se podoba kroků těchto vlád napříč spektrem vlastně ani moc neliší. Někdo tomu říká konvergence a tleská tomu. Také se to ale dá nazvat postmoderním rozpadem hodnot a krokem do neznáma. Odpověz si každý sám.

(Psáno pro Česká média)