Premiér Petr Nečas se ve svém emotivním projevu při projednávání tzv. reformních zákonů odmítnutých senátem zajíkal zlobou a označil opoziční poslance za flákače, kteří celou dobu nic nedělali a teď tady obstruují a kladou odpor. Kromě zloby, která byla ve tváři premiéra velmi znatelná na první pohled, byla za tímto vyjádřením i velká faleš. Není to pravda, opozice již při projednávání těchto zákonů ve výborech vyjadřovala nesouhlas a snažila se svými návrhy pozměnit vládní předlohy. Nic nebylo akceptováno, až na nějaké maličkosti, které lze množstevně vyjádřit v řádu promile. Pan premiér ví moc dobře, jaký je postup koalice : opozici neustupovat, nic nepřijímat, prosazovat jenom koaliční návrhy, neboť pravda je jenom jedna a tu máme my a obhájíme ji, ať se děje cokoliv.

Na husitských praporech bylo heslo "pravda zvítězí", na prezidentskou standartu se dostalo v podobě pravda vítězí, což podle mého soudu nemusí být s ohledem na tento pojem to nejpřesnější vyjádření. Pravda má v sobě něco, co přesahuje současné naše poznání toho, co je správné a spravedlivé a měla by být skromnější a otevřenější do budoucna.

Ale zpět do současné sněmovní praxe. Po půldruhaleté zkušenosti z projednávání jednotlivých zákonů dospěla většina opozičních poslanců k poznání, že veškeré snahy o akceptování názorů menšiny jsou marné. Návrhy opozice jsou šmahem zamítány již ve výborech a když už se pokusí nějaký poslanec vyjednat podporu pro svůj návrh a ta je mu přislíbena, potom je jenom zklamán, neboť ten, kdo mu ji slíbil a uznal, že jeho návrh je dobrý, nakonec couvne a drží basu s koalicí. To samozřejmě vede opoziční poslance k povzdechu marnost nad marnost a bere to chuť na čemkoliv spolupracovat. Stejně nakonec zasáhne nějaké politbyro, které rozhodne tak, aby soudržnost koalice nebyla narušována jinými pohledy a názory.

Pro budoucnost z toho vyplývají dvě negativa. Za prvé: parlament nebude místem, kde se vyjadřují a střetávajínázory zastupitelů s cílem najít to nejlepší řešení, ale bude plodit černobílé výsledky, naprosto odtržené od života společnosti, neboť život je různobarevný. A za druhé: z poslanců se mohou stát flákači, kývalové, kteří ani nemají možnost prosadit svůj názor, neboť nade vším bdí K9 a její názor je svatý. Je to cesta zpět, takovou demokracii jsme si po listopadu 1989 nepředstavovali a nařízené policejní zátarasy před parlamentem v den schvalování provládních zákonů umocňují obavy o další vývoj v naší zemi.

Po nedělním nočním schválení reformních zákonů si poslanci koalice zatleskali. Nevím, nad čím tleskali, bylo mi smutno, nikoliv z toho, že jsme boj prohráli, ale z toho, že si může někdo tleskat za to, že způsobí pokles životní úrovně téměř celému národu a bídu několika statisícům lidí, kteří jsou na tom již dnes velmi špatně. Kdyby řekli "přijali jsme tyto zákony, protože se domníváme, že je to nutné a víme, že to bude bolet, omlouváme se", tak bych to ještě bral, i když jsem přesvědčen, že existuje daleko lepší řešení na recesi ekonomiky, ale zatleskat si, to považuji za vrchol necitelnosti a arogance.

Mít většinu ve sněmovně neznamená mít pravdu a mít jenom pětinovou podporu veřejnosti a tleskat si u toho, znamená bláhovost. Nehledě na to, že většina je někde jinde a pravdu nemůže nikdo vlastnit, ale pouze ji pokorně a trpělivě hledat.