Po Schröderovi a Berlusconim tedy také Čech Jiří Paroubek. Je na omylu ten, kdo se domnívá, že se v těchto případech zjevného útěku před skutečností po prohraných volbách jedná jen o určitý způsob narcisistického zvládání bolesti, tedy o problém individuální psychologie, jenž je politicky významný pouze proto, že se odehrává na veřejnosti. Ve skutečnosti je politická stránka věci jádrem, nikoli skořápkou. Základní problém odmítnutí vnímat, jak to nazval Heimito von Doderer, musí být v případě šéfů vlád, kteří nebyli znovu zvoleni, započten mezi krizové příznaky, k nimž dochází tehdy, když se voliči v parlamentních volbách nedokážou dost jasně rozhodnout mezi nehybností a reformou, jistotou a svobodou, patronací státu a individuální odpovědností. V takovém prostředí jsou politici vystaveni velkému pokušení, aby nepřijali to, že nebyli znovu zvoleni, jakmile to dopadne jen o trochu těsněji, než se obávali. To, že do tohoto mezisvěta nerozhodnutí vstupuje nyní i Česká republika, je postkomunistická novinka a svědčí o tom, jak dalece se už Češi zařadili do hlavního proudu evropské politiky.

Demokracie jako ta německá nebo italská se ovšem dokážou s takovými situacemi snadněji vyrovnat. V málo konsolidované české demokracii poskočila ručička na ukazateli při Paroubkově večerním vystoupení po volbách hned do červeného sektoru. Mnohým Čechům se zdálo, že to připomíná dramaturgii a řeč stalinských monstrprocesů padesátých let. Očekává se od něho, prohlásil Paroubek, že uzná volební porážku a podá vítězům ruku, jenže takové gesto on není ochoten udělat. Jeho strana musela totiž vést „boj proti všem“. Nejen proti politickým konkurentům, ale i proti médiím a žurnalistům, kteří proti němu pracovali v žoldu ODS. Některé navíc uvedl jmenovitě, jako kdyby je chtěl vydat k odstřelu. Byli na něj nasazeni „agenti“ a „lokajové“, „lháři“ a „pomlouvači“, to, co se tu stalo, se dá srovnat jen s událostmi v únoru 1948, „s tím rozdílem, že teď hrozí modrá totalita“. V únoru 1948 se v Praze dostali k moci komunisté; modrá je barva konzervativní ODS, která porazila ČSSD v regulérních a korektních parlamentních volbách.

Kromě komunistů, kteří na této řeči přirozeně nenašli nic, co by se dalo vytknout, zazněla kritika ze všech stran. Martin Bursík, předseda českých zelených, srovnal Paroubkův proslov s řečí žalobce v procese s národně socialistickou političkou Miladou Horákovou, kterou komunisté popravili. Ale i na některých sociálních demokratech, kteří stáli shromáždění okolo svého předsedy při jeho televizním vystoupení, bylo vidět, jaké utrpení jim způsobuje, když před spuštěnou kamerou nechal spadnout demokratickou masku.

Poté, co Paroubek v dubnu minulého roku vystřídal Stanislava Grosse ve vládě i ve straně, pojednával ČSSD tak, jako kdyby v ní vládl vůdcovský princip. Se svými občanskými koaličními partnery jednal ponižujícím způsobem a vládní zákonné předlohy prosazoval s komunisty. Zavalil politiky a žurnalisty žalobami a – podle údajů šéfa policejního útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – bránil vyšetřování korupčních kauz, do nichž jsou zapleteni sociální demokraté. Po svém vystoupení večer po volbách se v ČSSD ozvala poprvé veřejná kritika na adresu předsedy strany. Strana neoceňuje, když její vedoucí představitelé ztrácejí kontakt s realitou. Zakusil to Miloš Zeman i Stanislav Gross. Paroubek udělal tuto zkušenost poprvé. O jeho schopnosti učit se svědčí skutečnost, že den po volbách výsledek přece jenom uznal a doporučil své straně cestu do opozice. O napadení výsledku voleb už nebyla řeč. Paroubek dokonce prohlásil, že je ochoten jednat se stranou, kterou krádce předtím ještě pomlouval jako „totalitní“.

Na faktech se nedá nic změnit. ODS volby vyhrála a prezident pověřil Mirka Topolánka jednáním o sestavení nové vlády. Absurdní volební zákon, který míchá dohromady většinový a poměrný princip, se ovšem postaral o to, že občanské strany přes více než tříprocentní převahu dostaly stejný počet mandátů jako sociální demokraté a komunisté. Stabilní vládu, která by vydržela čtyři roky a byla schopna důkladně reformovat fiskální systém, zdravotnictví a sociální pojištění, nelze očekávat ani poté, co by se ČSSD nebo alespoň někteří její poslanci rozhodli nechat Topolánka v parlamentu obstát při hlasování o důvěře. Když v roce 1989 porazil Miloš Zeman Václava Klause, zaručila ODS menšinové sociálně demokratické vládě v opoziční smlouvě parlamentní toleranci a zemi politickou stabilitu, kterou potřebovala pro vstup do NATO a do EU. Paroubkova ČSSD nebude jistě ochotna udělat něco podobného. Velkou koalici pod vedením ODS, která by mohla poskytnout východisko z hrozící krize, obě strany zatím ještě vylučují.

(přeložil Bohumil Doležal)

Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. června 2006