Snad to je únava zdejších liberálních elit, která umožňuje, že se české oči stále častěji stáčejí za zářící polskou hvězdou víry, hodnot a řádu. Bratři Kaczynští prý raději zvolí smrt než podrobení se takovému hlasování v Evropské unii, jež by podle nich bylo pro Polsko nevýhodné. Jan Zahradil, šedá eminence naší zahraniční politiky, jim nadšeně tleská. Také v boji za americký protiraketový systém kráčíme se severními sousedy bok po boku. Jediný rozdíl tkví v tom, že Poláci se neopájejí vzletnými frázemi o vděku za činy minulé a o nerozborném partnerství, nýbrž chladnokrevně počítají a porovnávají „co za co“.

Třeba by nebylo nutné ani dlouho přesvědčovat některé tuzemské politiky, aby navázali na lustrační štvanice polských neokonzervativců nebo aby si posvítili na nebohého Tinky Winkyho z dětských Teletubbies s jeho podezřelou červenou kabelkou. Tím spíš mrzí ledový klid, s nímž přecházíme inspirativní hemžení v táboře polské levice.

Aleksander Kwasniewski už se nemohl dál dívat na sebedestrukci svých soudruhů a přátel a ujal se vedení programové rady koalice čtyř skomírajících levicových partají nazvané Levice a demokraté. Šance na úspěšný comeback nemá malé: sám láme žebříčky popularity a poptávka po integraci nejen pestrých odstínů socialistů, ale i dalších proudů, jež trpí ztotožňováním Polska s maloměšťáckými a xenofobií říznutými ekvilibristikami „kačerů“, je obrovská.

To v české kotlině jsme si museli počkat až na v Americe žijícího ekonoma Jana Švejnara, aby zazněl apel obdobného významu, vztažený k rituálu, který si Poláci neslavně odbyli předloni a který nás čeká za necelý rok. „Politické strany vyjma ODS nejsou na volbu prezidenta připravené a ani se na ně systematicky nepřipravují. Vůbec se nepoučily z oné podivné zkušenosti při hledání nástupce Václava Havla. Navíc Česko má patrně i málo osobností, mezi kterými by se dalo vybírat. Přitom je mimořádně důležité, aby si všechny politické strany velmi dobře rozmyslely, koho by chtěly za prezidentského kandidáta. Potenciální kandidát se na tuto roli musí odpovědně a dlouhodobě připravovat a také vést kampaň. Ten člověk by si měl uvědomit, že je to soutěž a že musí být připraven nebo připravena, pokud by to byla žena. Kandidát se nesmí objevit až měsíc před volbami.“

Švejnarova slova by náleželo tesat do kamene. Zatímco Václav Klaus hýří úsměvy, chrlí knihy a objíždí rodnou vlast, jeho blízcí údajně chystají podpůrné veřejné mítinky (ach, ta romantizace deset let starého „Sarajeva“!) a šmejdí, co by v archivech nalezli na eventuální protikandidáty. Budou však? Politické strany se v lepším případě bojí prohrané bitvy (a je fakt, že mezi poslanci a senátory stávajícímu hradnímu pánovi chybí k znovuzvolení pouhých devatenáct hlasů), v případě horším pak uvažují, jak elegantně a přitom nenápadně Klausovi přihrát. To se jednou může zúročit - ať již v rámci dnešní vládní koalice, nebo i někdy příště.

Blbá nálada z druhé půli devadesátých let vymizela: bohatneme, užíváme si šťastných životů. Místo ní rovnou regulérně blbneme. Tam, kde stojí o naše partnerství, se přeme a soudíme, tam, kde se nás snaží jen využít pro utilitární cíle, se trapně plazíme. Utváření sebevědomého kontinentu jsme vyhandlovali za nákres kýčovitého dolarového ostrůvku. Vždyť „small is beautiful“! Sociální stát pošleme do kytek, brání přeci rychlému rozvoji jednotlivců. Nad klimatickými změnami mávneme rukou, copak můžeme nedýchat a nevylučovat kysličník uhličitý? Menšiny nechť se podřídí většinám a jsou oddaně zticha. S výjimkou nemnoha mlaskajících adresátů Topolánkova a Kalouskova batohu. Budeme v suchu. Co na tom, že rozhádaní, nesolidární, bez spojenců (leda z Washingtonu a nahnědlé Varšavy dorazí pěkná novoročenka)…

Je to už s námi tak vážné, že nedokážeme zformulovat a personifikovat alternativní vizi? Kde je rebelství zelených? Čím vzkřísit dynamiku sociální demokracie? Kam se podělo evropské bratrství křesťanských demokratů? Proč Václav Havel mlčí? Čas kvačí a Poláci opět získávají náskok.

Literární noviny č. 24