Politická dráha Miloše Melčáka mnoho zaznamenání hodných okamžiků nepřinesla: orwellovsky absurdní pozměňovací návrhy k zákonu o pozemních komunikacích (přecházení vozovky chodci ve skupinách a reflexní oranžové vesty pro pěší), obvinění Jiřího Paroubka z diktátorství v ČSSD a toleranci Topolánkovy pravostředové vlády navzdory majoritní sociálně demokratické vůli. Spolustraníci ze zlínské místní organizace jej přesto nevyloučili: ze 79 se jich sešlo toliko 48 a zamávat Melčákovi chtělo pouze 22 z nich.

Sotva co lépe vystihuje mizérii českých politických stran. Trpí zoufalým nedostatkem členů. Vždyť jen vídeňská soc.dem. má víc hlav než ČSSD po celé České republice. Do partají vstupují zejména tři sorty lidí: kariéristé (nemyšleno pejorativně; zkrátka ti, co to míní „někam“ dotáhnout), idealisté (oslovení programovými principy, leč většinou bez ambicí) a nakoupený „kompars“ (zhusta časem ústící v „mrtvé duše“).

Takto strukturovaná politická strana má tendenci stále více připomínat hokejový klub. Někdo se vypracuje „od píky“, jiný je draftován, na cenu nehledě. Bezskrupulózní část partajních kariéristů se nestydí do místních organizací vodit své rodinné příslušníky či zaměstnance, anebo pár naprosto apolitických tvorů uplatit, aby se přihlásili o stranickou legitimaci. S touto masou se manipuluje v první řadě na nejnižší, komunální úrovni, nejsnadněji – v subjektech levicových, středových i pravicových.

Kolik že tedy mají tuzemské strany skutečných přesvědčených členů, chodících na schůze, účastnících se aktivně veřejného života a myslících na obecné blaho? Bůh ví.

K těm, kteří jsou odhodláni tento stav měnit, patří Jiří Paroubek. Myšlenka modernizace ČSSD se opírá jednak o posílení vnitrostranické demokracie (referendy či přímou volbou předsedů na různých stupních), jednak o otevření se soc.dem. novým lidem. Na levici je poptávka hlavně po studentech, mladých, vysokoškolácích a liberálněji smýšlejících obyvatelích velkoměst.

Ovšem ani Paroubek nemíří vždy přesně. Správně sice hovoří o nutnosti spolupráce sociální demokracie s občanskými sdruženími, avšak následně jmenuje včelaře, zahrádkáře, myslivce. Jenže mezi nimi – s prominutím – příliš mladých městských vysokoškoláků nenajde. To už spíš ve spolcích věnujících se odhalování korupce, ochraně životního prostředí, boji za lidská práva, včetně sociálních. Zapomínat nelze ani na odbory (s důrazem na lékařské a školské) či na uskupení nájemníků. Tam všude může s úspěchem mezi nápaditými lidmi lovit nejen sociální demokracie, ale i další strany usilující o svoji regeneraci.

Miloš Melčák a Michal Pohanka, stejně jako třeba Marek Dalík, utvrdili v minulých týdnech spoustu skeptických voličů (a potenciálních nevoličů!) v názoru, že politika je svinstvo a ti, co se jí živí, bezpáteřní vyžírkové. I kdyby to v případě tří zmíněných pánů byla pravda (jakože důkazy na stole neleží), vylévat s vaničkou dítě by bylo to nejhorší, co bychom mohli pro zdejší parlamentní demokracii, která prochází svým pubertálním obdobím, udělat. Vzhledem k nedostatku členů může čerstvý vzduch do našich partají vnést i menší počet čiperných noviců, připravených eliminovat rozličná šibalská epicentra. Byla by například škoda nevyužít ochoty ČSSD se provětrat a reformovat k jejímu přetavení na moderní soc.dem. stranu západního typu – a to nikoli „shora“, ale od základních, leckdy dosud zahnívajících buněk.

ve zkrácené verzi vyšlo v Právu 1.2.2007