Byl jsem ve Švédsku, když 27.11.1981 sovětská jaderná ponorka U-137 najela na pobřežní skály nedaleko Karlskrony. Na palubě měla jaderné zbraně. Neutrální Švédsko, které bez konfliktu „proplulo“ přes první a druhou světovou válku, se náhle pocítilo ohroženým. Problémy věčně rozhádaných šesti politických stran byly najednou odloženy a všichni, včetně komunistů, se začali radit, jak z nečekané šlamastiky ven. Jejich postoje snad byly příliš opatrné. Ale Švédsko, ve stavu skutečného či domnělého ohrožení, se sjednotilo a jednotné zůstalo, dokud jeho válečné námořnictvo U-137 nesundalo z kamenů a neeskortovalo do neutrálních vod.

Nechci nikterak přirovnávat české předsednictví k incidentu s U-137. Ale obě události byly pro Švédsko i Česko velice významné: musely řešit nestandardní situace. Švédsko po skoro 200 letech bez cizích vojsk na svém území muselo řešit možný válečný konflikt. Česko, jako první z postkomunistických zemí, mělo řídit celou Evropskou unii. To je výzva, challenge, jak říká náš premiér. Buď to zvládneme, nebo si na dlouhých třináct, čtrnáct let uřízneme ostudu.

Nejsem žádným velkým přítelem Topolánkova kabinetu. Mnohé z věcí, zvláště způsob, jakým přišel k vládě, či způsob, jakým zmanipuloval volbu presidenta, mi vůbec nejsou po duši. I když jsem ze Švédska zvyklý na podstatnou spoluúčast pacientů na zdravotní péči, způsob, jakým to Topolánkův kabinet zaváděl, mi připadal humpolácký. Tak to, nakonec, ocenili naši občané v podzimních volbách.

U Topolánkovy kvazistabilní vlády jsem však ocenil, jak vážně a odpovědně se na české předsednictví připravovala. Již při svolání Evropského jaderného fóra 2008 vláda ukázala, že dokáže perfektně zvládnout velké evropské projekty.

Lednový start našeho předsednictví byl nečekaně složitý. Gaza, Gazprom a ukrajinští kozáci dali našemu premiérovi zabrat. Nezáviděl jsem mu. Ale zvládl to. Když ne s vyznamenáním, tak alespoň na jedničku s minusem.

Uprostřed našeho předsednictví a těsně před návštěvou Baracka Obamy a evropského summitu v Praze, parlament rozhodl hlasovat o nedůvěře Topolánkově vládě: bylo to pro mne horší než hororový sen. Na rozdíl od hororových snů však nepřicházelo osvobozující probuzení. Skutečně nemáme v naší zemi žádné politiky? Mám na mysli politiky s velkým P. Třeba takové, jakým se ukázal být František Kriegel v tragických srpnových dnech 1968 v Moskvě?

Osvobození od noční můry však nepřicházelo ani po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě. Zdravý selský rozum (jaký projevil švédský sedlák Fäldin, který se nevyzpytatelností osudu stal v roce 1981 švédským premiérem) jakoby zmizel z malostranských sálů.

Doufal jsem alespoň, že vyslovením nedůvěry se naši politici ukojí a uklidní, začnou připravovat podzimní volby a nechají Topolánka v demisi dovládnout alespoň do konce našeho předsednictví.

Zase jsem se přepočítal. Naše země dala světu dva laureáty Nobelovy ceny, na půl tuctu velkých spisovatelů, řadu velkých vědců a vynálezců, jednoho velkého podnikatele a dva presidenty, kteří vešli do dějin. Politiky však, na rozdíl od mléka a srtdí, neoplývá. Neodvažuji se tvrdit, zda jde o nějaký národní genetický efekt, nějakou náhodnou, dočasnou genetickou fluktuaci či o fenomén, který se v našich dějinách vyskytuje již po staletí pod různými názvy: čecháčkovství, kondelíkovství…

Koho budu volit v předčasných volbách, věru nevím. Kdybych mohl jít k volbám a vhozením prázdné obálky vyslovit nedůvěru všem politickým stranám, rád bych tak učinil. Jsem přesvědčen, že bych pro tento svůj „program“ získal velmi mnoho přívrženců.

Do voleb je ale ještě „daleko“. Zatím musíme bez ostudy a bez intervencí nepřátel evropské integrace zakončit svoje předsednictví. Zakončit, aniž bychom se museli za naši zemi stydět. Podržme Topolánka alespoň do konce června!

Psáno 7.4.09

MfD, 11.4.2009