Slyšte pověst časů dávných: žilť v Čechách za bezkráloví po skončení válek husitských někdejší hejtman polního bratrstva táborského, poté loupeživý rytíř a zemský škůdce Škornička z Hiršperka. Řádil se svou lupičskou rotou v blízkém i širším okolí, odíral sedláky o úrodu, měšťany o výpalné, přepadal a olupoval kupecké průvody, podoben v tom jiným bojovníkům za pravdu Páně, kteří nevědouce co dál po bitvě lipanské, vyměnili prapor s kalichem za zlodějské nářadí a pochodeň žhářovu.

V jednom se ale od ostatních toho druhu přece lišil: naloupené peníze neprohýřil s povětrnými ženštinami, ani je neprohrál ve vrhcábech, nýbrž se s nimi vždy o svatém Havlu odebral do města Norimberka, uložit je na dobrý úrok v některém z obchodních domů. Tak jeho majetek rostl a rostl, až byl jedním z největších v zemi. Zcela spokojen však rytíř Škornička nebyl; neušlo mu, že norimberští kupci bohatnou také, aniž by k tomu potřebovali číhat v záloze u cest, k tomu pronásledováni představou oprátky, v níž snadno mohl uváznout krkem, kdyby se koruna česká opět dočkala svého nositele. I rozhodl se, že to zkusí po nich. Rozpustil lupičskou družinu, nakoupil kupeckých vozů, posílal je do Uher pro víno, do Flander pro vzácná sukna a do Pomořan pro herynky, jenže i s tím byla svízel: málokdy se formanům poštěstilo dojet od města k městu, aniž je nejméně dvakrát přepadla rota některého z loupežných rytířů, jimiž se kraj jen tak hemžil. Tomu se dalo odpomoci jen dvojím: vypravit s kupeckými vozy ještě silnější ozbrojenou rotu, než jakou disponoval loupeživý rytíř, což lezlo do peněz, nebo se s ním už předem dohodnout na výkupném, což lezlo do peněz ještě víc. I pravil si dříve hejtman, poté lupič, nyní podnikatel ve víně a suknech Škornička z Hiršperka: počkej, zlodějská chamradi. Však já od vás vyčistím kraj. A vyčistil. Zčásti na vlastní náklady, zčásti z prostředků lupičstvem trýzněných měst sebral valný houf, jezdil s ním po kraji, loupeživým rytířům bořil hrady, lapky honil po lesích, kterého chytil, na místě dal pověsit, čímž ne-li celá země česká, aspoň okolí hradu Hiršperka došlo jakéhos takéhos pokoje. Co se pak s rytířem Škorničkou dělo dál, již pověst nepraví. Dle některých pramenů si za své peníze pořídil vilu v Toskánsku, kde dožil konce svých dnů v bohatství a nádheře. Dle jiných padl do rukou králi Jiříkovi, který mu nezapomněl plundrování poděbradských statků, i dočkal se přece jen své oprátky.

Vichry pěti staletí provály zeměmi českými a historie… no, ne že by se úplně opakovala. Jistá obdoba je však patrná, snad že je údělem všech pokusů o lepší světa řády, aby skončily bídou a rozvratem. Před půl tisíciletím započal úpadek království českého – dějiny dovedou být zlomyslné – vizí krásnou a ušlechtilou, vizí návratu k ideálům prvotního křesťanství, oné pravdy Páně, jíž věřil a za niž se bil i rytíř Škornička. Za časů novějších to přivedl k podobným výsledkům sen neméně krásný a spravedlivý, o světě, kde již není pánů ani žebráků, vykořisťování člověka člověkem a jiné, dostatečně už známé věci. Kdo naslouchá pozorně hudbě dějin, může z obého vyvodit poučku: jakmile odněkud zazní tón myšlenky krásné, o osvobození lidstva z jeho odvěkých pout ušlechtile hovořící, je záhodno chápati se klacků, neboť malér nepředstavitelných rozměrů jest nablízku.

Ledaže rytíře Škorničkovo přepadání kupeckých průvodů a vypalování selských chalup byla metoda primitivní a ne zrovna bezpečná, oprátkou smrdící. To dnešní škůdcové zemští dovedou nabýt jmění jemnějšími způsoby. Ani oprátka jim nehrozí, škoda, možná. Jinak je to prašť jako uhoď. Když selhalo, čemu sloužil takový hejtman, ať husitský nebo komunistický, hledá a nachází náhradní uplatnění v tom, co umí a v čem se vyzná, arciť v podobě přizpůsobené podmínkám času. Kdo plenil, bral rukojmí a vydíral výkupné pod znamením kalicha, činil tak po lipanském debaklu ve vlastní režii dál; kdo spřádal nitky partajních pletich za účelem dosažení moci a výsad pod znamením srpu a kladiva, provozuje po sametovém půlobratu totéž, jen s tím nevýznamným rozdílem, že se místo socialismu zaštiťuje kapitalismem a, čeho by se styděla drzá huba, demokracií. V kombinaci s užitečnými známostmi, pečlivě udržovanými dírami v zákonech a v témže neřádu namočenou politikou, tak lze přijít k pěkným prachům, je-li ovšem člověk opatrný a nevypadne z role nějakým, hahaha, planým moralizováním.

Někomu takto dosažený cíl stačí; jiné, schopnější a prozíravější, začne časem ten stav mrzet. Kšefty jdou výborně a prachy se jen tak hrnou, drbe se za uchem takový… říkejme mu rytíř Babička. Jen kdybych nemusel v jednom kuse kdekoho uplácet, úředníky, soudce, i ty pitomé politiky, užitečných vazeb dbát, z role nevypadnout, nikomu nevěřit, podrazit každého dřív, než stačí podrazit on mě… únavné je to, únavné a zbytečné, nebyl by život snadnější, kdyby šlo všechno tak prostě jako třeba tamhle ve Finsku, kde prý ani nevědí, co slovo "korupce" znamená? I poví si rytíř Babička: počkej, korupčnická pakáži. Však já s vámi zatočím. A… ne, nezatočí, tak honem to nejde, přece jen se už nepíše století patnácté. Kdo chce dneska s něčím zatočit, musí k tomu mít moc; a klíč k moci se nalézá v té pitomé politice, co jí každý opovrhuje, ale mimo ni cestička nevede. Rozhodne se tedy rytíř Babička, že jakáž pomoc, do té pitomé politiky vstoupí, jen jde o to jak. Boj s korupcí dnes ovšem nabízí kdekdo a není partaje, která by se jím neoháněla; jelikož však mají páni politikové svůj zájem na prašuldách z pochybných kšeftíků a zakázeček až na výjimky všichni, může se takhle ještě tři sta let proti korupci bojovat a bojovat a nic nevybojovat. To by se rytíře Babičky týkat nemuselo. Své miliardy si v temných vodách sametové tržnosti už nalovil a víc jich buď nepotřebuje, nebo mu plynou z dobře zavedených obchodů samy. Kdyby založil partaj, sehnal dostatečný počet veřejně známých osob s dobrou pověstí, aby jí propůjčily své jméno, odlil ze svého obrovského jmění pár milionů, něco do propagace, něco k povzbuzení váhavých spojenců… mohl by, to se ví, ne hned vyhrát volby a stát se ministerským předsedou, jak.sebevědomě vyhlašuje, ani na jeden záběr železného koštěte vymést všechnu korupci ze zemí českých, přinejmenším by ji ale mohl znesnadnit, korupčníkům život ztrpčit. To by nebylo málo, rozhodně o mnoho víc než čeho dosáhl kdokoliv jiný, partajních šéfů a ministerských předsedů nevyjímaje. Dá se mu věřit?

Nu, co by mě se týkalo, vysoké sumy bych na důvěryhodnost rytíře Babičky nevsázel. Zrekapitulujme si: synek z vysokých kruhů komunistické věrchušky, požívající výsad, o jakých se nám, poddaným socialistických Lomikarů, ve snu nezdálo. Jestli dogmatům rudé ortodoxie také věřil, je věc druhá; nebyl by jediným komsomolcem uvědomělým, který se jim potajmu vyškleboval; rozhodně však neváhal se přitočit všude, kde kynul vzestup a prospěch, i faustovskou smlouvu s StB lehkou rukou podepsal. A když přišel ten čas, se stejnou lehkostí přestoupil z marxistické víry na kapitalistickou, což, že ano, o pevnosti charakteru právě nesvědčí. Z rozsáhlého rozhovoru, jejž po vyhlášení svého protikurupčního záměru poskytl novinám, by se mohlo zdát, že ani dary ducha právě neoplývá. Myšlenky tak plytké, slova tak povrchní, třebaže plná sebevědomí, celkový projev tak kostrbatě neumělý, to vše by ukazovalo na osobu ze spodnějších pater prostého, ba nejprostšího lidu, kdyby tomu neodporovalo úspěšné dirigování celého klubka podniků a podpodniků, jež všechny osobně ovládá, od nikoho si do polívky foukat nenechá. Že by ta neobratnost byla jen zdánlivá? Záměrně předstíraná s cílem nachytat dušičky podprůměrné až přiboudlé, protože nikdo soudnější mu tu návnadu nespolkne? Že bystře a cynicky rozpoznal stav současné demokracie, v níž hraje duševní podprůměr významnou a mnohdy rozhodující roli? To by mu ale mohla jeho hra vyjít. Mohl by se, jakkoli nepravděpodobně zní taková možnost a jakkoli toporně až směšně působí jeho projev, stát když ne králem na politické šachovnici, tedy figurou z nejvýznamnějších, osudy země z podstatného dílu určující.

To je dost trpká vyhlídka, ale napadá mě ještě něco trpčího. Co když… co když ani nic jiného nezbývá utrápené zemi české? Uvažme: političtí profesionálové, co proti korupci bojují a bojují, ale nic nevybojují, snadno pochopit proč. Poddaný lid sice poctivě naštvaný, ale bezmocný, tolikrát oklamaný, že už nikomu a ničemu půl slova nevěří. A rytíř Babička, otrlý, cynicky vypočítavý, všemi mastmi starého i nového režimu mazaný, zato však jediný, kdo má na potření korupce skutečný zájem, protože mu prostě a jednoduše vadí v kšeftování … není nakonec on poslední, i když žalostnou nadějí v tomto čase nevíry a zklamání? Truchlivé pomyšlení, obtížné rozhodování.

Leda by se ještě zablýskalo na lepší časy. Úplně nemožné to není; jako skála pevné partajní struktury se začínají drolit, demokracie zatím zrušena nebyla, i je možné všelicos. Jak poznat, že jde o skutečný obrat a ne zase taktický švindlík… inu, třeba takto: až zmizí z používání zlodějský instrument anonymních akcií. Až zapadnou vrata kriminálu za někým významnějším než pořád jen za drobnými podvodníčky a zlodějíčky. Až vyšetřovací orgány nebudou čekat na Švýcary, aby za ně rozuzlovali korupční propletence. Až představitelé české politiky přestanou dělat, jako by jim na nějakých dvanácti miliardách do státní kasy nezáleželo, až otázáni na příklady zjevného mafiánství nebudou ctít presumpci neviny, až přestanou celí překvapení říkat, že se o všem dozvěděli teprve z tisku, až ustanou soudní výroky, nad nimiž obrací oči v sloup kdekdo s výjimkou soudců samých, až… až… A ovšemže, nezůstane-li u jednoho zablýskání, ale bude bezvýjimečný postih korupčního jednání trvalým principem české politiky. Pak teprve bychom měli své Lipany za sebou, pak by přestali být rytíři Babičkové bídnou, zoufalou, důvěry nehodnou, přesto však poslední nadějí. Zatím bych se moc netěšil.

Hannover, 25. prosince 2011