V naší současné politice se naklonoval zvláštní druh lidské bytosti, která se nápadně podobá mužikovi popsanému v jedné z židovských legend z pera Jiřího Langera (Devět bran, Odeon, Praha 1990 ss 358-359)

* * *

"Jeden šlechtic viděl, jak na silnici leží mužik, do bezvědomí zpitý. Šlechtic byl velký šprýmař. Povídá: 'Počkej ty ochlasto, já ti pěkně hlavu popletu!' Kázal, aby opilého mužika naložili na vůz a odvezli do šlechtického zámku. Tam ho vysvlékli a uložili do postele. Mužické šaty mu odnesli a položili vedle něho popskou řízu. Když milý muži procitl, nechápal, kde je. Nemaje po ruce jiných šatů, oblékl se do popských. A už je tu panský sluha, hluboce se před ním uklání a táže se, čím by směl báťuškovi posloužit. Mužik teď neví: 'Jsem opravdu popem, a že jsem byl mužik, byl pouhý sen? Anebo: Jsem přece jen mužik a teď se mi to jenom zdá, že jsem popem?'

I rozkázal milý mužik sluhovi, aby mu přinesl Písmo svaté. Myslí si: 'Jsem-li skutečně jen obyčejný mužik, neumím také ani číst, a co v knize psáno, nepoznám. A tak se přesvědčím, zdali jsem popem nebo mužikem.'

Přinese sluha knihu a mužik se do ní zahledí. Všeliká písmenka v ní vidí, ničemu však nerozumí. Užuž se chce přiznat, že není popem, nýbrž že je docela sprostý mužik. Tu mu však napadlo: 'A což, jestli také druzí popové ničemu z toho všeho nerozumějí a jen tak nad knížkami sedíce učeně se tváří, aby ničeho robit nemuseli a přece všemi váženi a ctěni byli a dobře se měli?'

Nezavřel tedy milý mužik knihu. Zavřel však ústa, která měl k přiznání už otevřena. Nad knihou se zahloubal, a tak se stal opravdu popem.

A podobně se to má i s mnohými 'světci'. Dny a noci prosedí, do kabalistických knih hledí a hledí a ničemu z toho nerozumějí. Myslí si: 'Však oni tomu ti druzí také nerozumějí!' "

* * *

Mnohý náš politik si po čase na svou funkci a roli navykne tak, že se s ní ztotožní, přičemž vzápětí si začne troufat kafrat do všeho. Novináři za nimi chodí a ptají se na leccos a ačkoliv členové tohoto zvláštního druhu neznají obvykle skoro nic, přece se ke všemu vyjadřují. Domnívají se, že ostatní kolem nich jsou na tom podobně a že se to tak prostě dělá. A nikdo je již nepřiměje k tomu, aby připustili své diletantství či přímo hloupost. (Viz Noční můra)

V této souvislosti by se dal připomenou postřeh Fjodora Michailoviče Dostojevského o ruské duši, pro kterou platí karikatura zlatého pravidla: uznej, že já nejsem hloupější než druzí, a já uznám též, že ty nejsi hloupější než druzí! Díky tomu, že nás dvě generace vychovával ruský národ, vypěstoval se u nás podobný návyk.

Pozadím tohoto zvláštní vyšinutí je, že dotyčný nezná ani svůj vlastní obor důkladně, přičemž se mu v důsledku toho zdá, že stát se odborníkem na něco je tak snadné - stačí přečíst si pár příruček, najít si něco ve slovníku či na Googlu a je to. S takovou průpravou se lze vyjadřovat hned ke globální změně klimatu či očkování proti chřipce, k moderní architektuře či zase k otázkám mezinárodního práva.

Přesně z těchto důvodů stojí za to přečíst si poučnou knížečku Jak pracovat? (Čin, Praha 1926) Tomáš Garigue Masaryk v ní doporučuje jednak mít všeobecné vzdělání a jednak mít hluboké znalosti o něčem; jen tak lze totiž chápat, co to dá za práci se v něčem odborníkem vůbec stát.

Zde naopak vládne kultura úplně jiná. Když se člověk bez pořádného vzdělání a v nejlepším případě s příručkovými či učebnicovými znalostmi domůže konečně díky stranickým pletichám určité funkce a uvelebí se v ní, všechny schopnější vyhodí a obklopí se lidmi ještě tupějšími, než je on samotný. Za tím může být jistě i snaha odměnit kumpány za jejich přisluhování, ovšem docela prostě jde o to, aby na pozadí takových troubů vynikla 'genialita' jejich vlastní (bojím se, že odmítání zákona o státní službě má důvod právě tento).

Nad 'moudry' přicházejícími z Hradu, Strakovky, sněmovny či senátu tudíž moc nekruťme hlavou - tito lidé na nic vznešenější prostě nemají. Pouze si již zvykli na popskou řízu.