Středolevá vláda pomáhá chudým a komplikuje život zvláště malým a středním podnikatelům různými regulacemi. Takový je obecný pohled na politiku kabinetu Bohuslava Sobotky, kterému ani sami ministři nijak zvlášť neoponují.

Jako vždy, něco jiného bývá rétorika a něco jiného skutečnost. První bilanci společenských dopadů vládní politiky přinesl Český statistický úřad ve výzkumu SILC, který podrobně zkoumá životní podmínky populace v roce 2015. Ve srovnání s krizovým rokem 2013 se toho zase tolik nezměnilo.

A pokud jde vypozorovat nějaký trend, tak je v rozporu s převládajícím názorem. Příjmy zaměstnanců se reálně zlepšily zhruba o čtyři procenta, přitom o něco lépe na tom byli zaměstnanci s nižším vzděláním.

Podobně jsou na tom živnostníci či podnikatelé, naopak s nižším růstem pod tři procenta se museli spokojit důchodci či nezaměstnaní. Podnikatelé tedy tolik netrpěli, naopak dávky nepomohly k tomu, aby jejich příjemci udrželi v příjmech krok s ostatní populací. Nějaký efekt měl jenom vládní tlak na zvýšení mezd pracovníků s nízkou kvalifikací.

Tento obrázek ještě doplňuje skutečnost, že se ani v nejmenším neotevřely nůžky mezi chudými a bohatými. Všechny příjmové skupiny si polepšily o tři nebo čtyři procenta. Neplatí to jen pro nejchudší desetinu společnosti, která zase v příjmech o něco zaostala.

Jinými slovy, vláda zase není tolik sociální a podnikatelům život tolik nekomplikuje. Sobotkovi a jeho lidem se nedaří zasahovat do společenských struktur tak, aby v nich dokázali něco změnit, i když takové ambice pochopitelně měli. Jakoby se vláda stala okrajovým jevem ve společnosti, kterou prostě nedokáže ovlivnit a rozhodně to nedokáže nějakým pozitivním způsobem.

Lépe se nemá nikdo

Zároveň platí, že společnost v posledních letech neprošla nějak dramatickým vývojem. Vypadá to, že všichni raději dávají přednost klidnému vývoji, kdy se poměry pomalu zlepšují a kdy z toho nakonec má každý nějaký prospěch. Rovnostářská česká společnost se tedy držela svých hodnot i při hospodářském oživení několika posledních let.

Jeden rozměr takového vývoje ovšem zaráží. Růst příjmů populace zaostává za celkovým hospodářským růstem. Jakoby tedy na počínající konjunktuře profitovaly především velké firmy a státní pokladna.

Nehledě na to, že lidé dosud nepřestali šetřit a určitý podíl vyšších příjmů nadále ukládají v bankách. Tím se vysvětluje, že v běžném životě dosud není prosperita příliš vidět a také že se nezvyšuje inflace.

Člověka tedy logicky napadne, co by se muselo stát, aby se příznivé hospodářské podmínky skutečně podepsaly na rostoucím blahobytu společnosti. Možná by stačilo, aby vláda nedělala chyby a třeba se pokusila prosperitu podpořit.

Vlastně se o to pokusila, když se snažila zvýšit platy státním zaměstnancům, rodinám s dětmi a důchodcům. Tím ovšem zároveň brání tomu, aby se zlepšil život produktivní části společnosti, zatížené v dobách krize mimořádnými daněmi. Výsledkem je fakt, že se opravdu lépe nemá nikdo. Otázka zní, jestli bychom se měli s takovým výsledkem spokojit.