POLITIKA: Podepíše
V době, kdy se vážně rozhodovalo o tom, že začneme s Unií vyjednávat, to byl Václav Klaus, který nutil státní úředníky k podpisům dohod o volném obchodu FTA se zeměmi, které v dohlednu nikdy nemohly být členy EU: Turecko, Izrael, Chile, jen namátkou. Sjednání takové dohody stálo stovky hodin času, létání sem a tam, a obchodní dopad minimální ve vztahu k pozdějšímu vstupu do Unie a přijetí jejích celních a obchodních pravidel. Jenže, a to je možná ten precedens, zatímco například v Izraeli donutil Václav Klaus unaveného Jichaka Rabina k podpisu FTA, i když to nikdo ve státní správě nechtěl, tentýž Václav Klaus poslal o pár měsíců později do Říma podepsanou žádost o přístup do EU. A léta plynula a Václav Kaus hovořil o diktátu, a byl to on, kdo podepsal přístupovou smlouvu. Nikdo jiný.
Nechci do toho míchat dějiny Unie, ale protože souslednost je časová, je potřeba si uvědomit, kdy se unie opravdu stala Unií, nejen evropskou volnou rukou trhu - v roce 1992. Maastrichtská smlouva znamenala, že ze svobody pohybu zboží se stala svoboda pohybu lidí, kapitálu i služeb. Unie se nám paradoxně vzdálila nejvíc až v roce 1992, kdy dal Jacques Delors přednost prohloubení před rozšířením. To bylo v době, kdy Klaus s Mečiarem rozbili Československo. Když Unie strávila tři další nové dimenze svobody, přišlo na řadu uvažování o rozšiřování. Na první pohled bylo jasné, že právní nástroje, které měla Unie v ruce pro patnáct států a jednu dimenzi - volný obchod - nestačí. Proto, aby bylo možné přijmout dvanáct (!) nových států, musel přijít nový právní nástroj. Tím se stala Evropská ůstava. V Konventu, kromě Lenky Rovné, Jana Kohouta a Josefa Zielenice zasedal také Jan Zahradil. Konvent přinesl ústavu, ta přinesla ratifikaci. V Česku se za nový právní systém, umožňující rovná pravidla v klubu i pro nové členské státy, postavilo v řadě petičních akcí mnoho osobností: Smoljak, Svěrák, Viewegh, Kasl, Rovná... České elity rychle pochopily, proč klub mocných potřebuje rovná pravidla. Čeští volení representanti, politici, se o vážný vliv a rychlé schválení nepokusili. Z výzkumů veřejného mínění je jasné, že tehdy začal rozkol mezi rostoucí uzavřeností stranické politiky a občanským zájmem. Volení reprezentanti, přes podporu větší jak 60 %, se o schválení Evropské ústavy ani nepokusili.
Dnes nejčastější domněnkou, proč Václav Klaus neratifikuje Lisabonskou smlouvu, je ruský argument. Po francouzském a nizozemském ne přišlo ne irské, postavené na nevysvětlitelných penězích podnikatele Declana Ganleyho. Postupně prosvítalo, že šlo zřejmě o zdroje ruské. I když Zahradil označil Geanlyho za lunatika, Klaus ho stále podporoval. Letěl do Irska, účastnil se „ NO kampaně“. Jenže Declan Ganley původ peněz opravdu nedokázal obhájit. Ztráta důvěry daná jasným podezřením, že šlo o vykonavače ruského vlivu proti sjednocení Evropy, způsobila, že Ganley odešel z politiky a v Irsku začala nová kampaň. Václav Klaus ovšem již nesebral odvahu jet znovu do Irska opravdu vystupovat, natož podpořit Ganleyho či „skrytý ruský zájem“.
V rozhovoru pro Euronews v červenci 2008 se všichni čeští europoslanci shodli, že Klaus smlouvu ratifikuje. Mé vyjádření, že to bude v roce 2010, způsobilo určitý neklid. „Ano, po volbách, po všech volbách, až to nebude nikoho zajímat.“ Situace je ale odlišná: evropské volby se odehrály, české volby ještě nebyly. Jenže ten, kdo je potřebuje nejvíc, není Petr Mach, ale Topolánek a Kalousek, oba volili Václava Klause v prezidentské volbě.
Otázka, co by bylo, kdyby Václav Klaus smlouvu nepodepsal, ať již kvůli ruskému tlaku nebo vydírání nebo kvůli obavám z finanční kontroly ČR po přijetí eura, je passé. Unie Klausovi v politické rovině ustoupí, neboť si nemůže dovolit stavět Komisi podle starých pravidel, ale hlavně si nemůže dovolit nezačít ihned, tj. od ledna 2010, jednat o novém rozpočtu pro léta 2014 – 2020. Ten totiž bude klíčový: musí změnit společnou zemědělskou politiku, připravit se na případné další rozšíření, v oblasti eurofondů musí reflektovat finanční krizi, musí zvýšit prostředky na společnou evropskou obranu a energetickou bezpečnost.
Otázka dnes stojí jinak: co a kolik nás budou dnešní obstrukce stát. Komisaře? Těžko, je to všem jedno. Stojí nás to a bude nás to stát základní legitimitu, vliv a váhu našeho slova a zájmů. Irové věděli, co chtějí: neutralitu, ústupky katolické víře, další strukturální peníze. Dostali vše. Češi, jako tradičně, vlastně s výjimkou symbolického, prakticky bezvýznamného politického trucu, nejsou schopni říct, co vlastně chtějí. Kdyby alespoň Václav Klaus chtěl rovné podmínky pro zemědělce nebo víc peněz na dálnice nebo ústupky z maastrichtských kritérií při přijetí eura. Vsadím se, že bychom je dnes dostali.
Václav Klaus ale není Miloš Jakeš. Nechce a neumí být kůlem v plotě. Potřebuje své domácí politické koně, ať jsou to Topolánek, Kalousek, Bém nebo komunisté. Václav Klaus Smlouvy před odjezdem na vánoční lyžování podepíše. Ví totiž, že se nakonec vždy o uzavřené a provinční české politické elity bude moci opřít. Cenu konec konců nezaplatí politici. Zaplatí ji zemědělci, dopravci, regiony, školství, věda. Zaplatíme ji my.
Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autorka je předsedkyní Evropské demokratické strany
