Jsou věci, jež měřit lze. Sociologové například dokáží říct, kolik procent občanů věří politickým stranám a kolik má ta která aktuálně sympatizantů. Víme též, jak početné, nebo v českém případě spíš nepočetné jednotlivé partaje jsou.

Potom jsou ale také věci, o nichž můžeme jen spekulovat. Například jak se hnětou nálady ve stranách a jak vzniká jejich výsledná politická vůle. Zatímco o ODS se kdysi tradovalo, že je euroskeptičtější než její voliči, v případě ČSSD se říká, že její lídři mají k evropské integraci vřelejší vztah nejen než voliči, ale i řadoví členové strany. Přitom dnes bychom si ani onou náklonností špiček nemohli být stoprocentně jisti, slýcháme-li od nich třeba stížnosti, že německý sociální systém je až příliš štědrý.

A co třeba lidovci a jejich vztah k migraci? Byl jejich liberecký reprezentant Daniel Kalenda, který byl po cynickém výroku na adresu mrtvých běženců z autobusu v Rakousku z KDU-ČSL vyobcován, pouhou černou ovcí? Smýšlí všichni ostatní opravdu jako předseda Pavel Bělobrádek, jenž nešetří kritikou na adresu fašizujících tendencí v české společnosti?

Rozjíždějí se stranické elity do regionů, aby objasňovaly v místních organizacích, proč reagují na uprchlickou krizi právě tak, jak reagují? Či jen spoléhají, že si spolustraníci poslechnou zprávy – a pak se bez mrknutí oka ztotožní se stanovisky svých náčelníků?

Migrační téma zmiňuji proto, že je velmi živé a vytváří ve veřejnosti turbulentní stavy.

Za dané situace by pak členové demokratických politických stran měli působit na své okolí, aby zachovalo chladnou hlavu a vyvarovalo se hysterie. K tomu ale potřebují pomoc a zázemí svých funcionářů a sekretariátů. Máloco jiného lze mít za vážnější zkoušku stavu útrob politických stran. Přesto víkend přinesl ještě jeden zajímavý příklad. To když ústřední výkonný výbor sociální demokracie rozhodoval o volebních řádech, podle nichž se mají vybírat kandidáti.

Členové si v loňském referendu odhlasovali, že chtějí rozhodovat o kandidátních listinách sami. Dopadlo to však jako obvykle – mírným pokrokem v mezích zákona. Projeví-li zájem aspoň 30 % straníků v daném regionu, budou moci zvolit mezi zájemci o lídrovství. Možnost vybrat si, nebo dokonce seřadit ostatní kandidáty se vytratila bůhvíkam. Přes nepatrný posun ale nadále budou hrát prim lokální struktury, kvůli nimž se o ČSSD občas hovoří jako o konfederaci regionů.

Ale budiž. Každá strana ať si organizuje svoji domácnost sama, byť platí, že většinový názor libovolného orgánu ještě nemusí znamenat správné řešení. Zaráží však, jak rychle bylo zameteno s legitimní námitkou, že k volebním řádům by měli mít právo se vyjádřit i řadoví členové. Zvlášť když to byli oni, kdo dal v prvním oranžovém referendu jasné zadání.

Na řádech se kutalo zhruba rok, leč členové ústředního výboru se s defitivní podobou návrhu mohli seznámit až týden před jednáním. Svolat v té šibeniční lhůtě, navíc na sklonku prázdnin, místní organizace bylo prakticky nemožné. Rozhodli proto jejich volení zástupci ze své vlastní vůle. A až se postaví před ty, co jim dali důvěru, budou se možná mít co ohánět, aby uhájili tezi, že o kandidátkách rozhodují všichni členové.

Znovu se tedy vrací pochybnost, jestli nám zdejší partaje nevystavěly jen pověstnou Potěmkinovu vesnici. Formálně v ní fungují demokratické mechanismy, ovšem ve skutečnosti nejvyšší straničtí představitelé potřebují pěšáky jen pro formální úkony a svoji vlastní volbu na klíčové posty.

Snad se jedná o mylný dojem a tradiční strany s členskou základnou ještě svůj význam prokáží. Přejme si to. Rozkymácená doba k tomu skýtá skvělou příležitost.