Ve čtvrtek 21. dubna 2011 oslavila Občanská demokratická strana v Praze na Žofíně dvacet let svého trvání a slavnosti se zúčastnil i zakladatel a bývalý předseda a ještě později čestný předseda a nynější prezident Václav Klaus.

Při této příležitosti pronesl projev, který byl pozoruhodný. Při podobných slavnostech obyčejně dochází k tomu, že ke zkarikování skutečnosti dochází zpětným přenesením výsledné reality na původní ideál, a tím se předstírá vítězství. Dochází k tomu proto, že lidé se lépe orientují v realitě, která je obklopuje, a na původní ideály zapomínají. Prezident Václav Klaus se ve svém projevu pokusil o opak: přesvědčoval posluchače v sále o tom, že ODS byla po dvacet let stabilizačním prvkem naší společnosti, že byla vždy stranou pravicovou, liberálně-konzervativní a občanskou, protože se opírala o střední stav, přestože z proklamovaných hesel nebylo nic naplněno.

Chceme-li skutečně zkoumat stav naší společnosti v uplynulých dvaceti letech a roli ODS, musíme nejen zkoumat posuny v ideologii této strany a jejích vůdců, ale současně duchovní stav české a moravské společnosti, tedy proměny myšlenkového klimatu a pokusit se ho nějak srozumitelně roztřídit. Teprve takový rastr nám ukáže, jak se naše společnost vyvíjela a jak tuto stranu vnímala.

První zlomový bod představuje říjen 1990, kdy byl v Praze - Hostivaři zvolen do čela Občanského fóra Václav Klaus, který se prosadil proti tehdejší liberálně-levicové elitě v čele s Martinem Paloušem. Klaus se stal symbolem prosazování radikální ekonomické reformy proti Valtru Komárkovi. Brzy po zvolení do čela OF, už v prosinci téhož roku, se rozhodl založit standardní politickou stranu, protože jen v ní viděl silnou platformu, s jejíž pomocí by mohl reformu prosadit. Rozlučkový sněm OF se konal v únoru 1991 a ke Klausovi a ODS se přidala asi třetina poslanců OF a velká číst místních Občanských fór. V roce 1992 ODS hladce vyhrála volby. Tuto dobu je možné bez diskuse nazvat zlatou érou ODS: lidé jí věřili a byli ochotní přinést oběti nastávajícím změnám.

Za druhou etapu ODS lze považovat období mezi lety 1993 až 1997, tedy do první ekonomické krize a tzv. úsporných balíčků. V této době sice ODS ještě jednou v roce 1996 vyhrála volby, ale musela už vládnout v koalici s lidovci a Občanskou demokratickou aliancí. Pro tuto etapu je charakteristické, že ekonomika předběhla justici: porušování zákonů nebylo sankcionované a lidé si toho začali všímat. Václav Klaus se zřejmě domníval, že díky tomuto nedostatku se bude rychleji privatizovat a rychleji se vytvoří bohatší střední třída, společnost začne být podobně strukturovaná jako ve staré Evropě a tato chyba mu bude odpuštěna. To se bohužel nestalo: Někteří lidé sice hodně zbohatli, ale střední třída, o kterou se chtěl Václav Klaus a hlavně Josef Zieleniec původně opírat, se nevytvořila. Začaly hlavně bohatnout bývalé elity a bývalé podsvětí. Nepodařilo se prosadit reformu zdravotnictví, dotáhnout problematiku bydlení, vyrovnat se s církví atd. Toto období je možné nazvat začáteční etapou privatizace politiky: lidé pociťovali zklamání, které plynulo z okázalé bezostyšnosti nově zbohatlých podnikatelů a arogance politiků.

Třetí etapa, která začala koncem roku 1997 tzv. Sarajevským atentátem, pádem vlády Václava Klause a pokračovala tzv. Opoziční smlouvou s ČSSD v čele s Milošem Zemanem, proti kterému nejprve vyhlásila ODS mobilizaci. Tato etapa trvala až do prosince roku 2002. Opoziční smlouva proměnila parlamentní půdu a jednotlivé vládní instituce v tržiště, a proto je možné toto období nazvat degradačním obdobím ODS i celé politiky: lidé byli zaskočeni, přestávali politikům věřit. Po Sarajevském atentátu opustili stranu pučisté Ruml a Pilip, ale i staří členové, zakladatelé ODS, pánové Zieleniec a Stráský. Občané se od ODS začali odvracet a zůstali jen ti, co na změnách zbohatli (privatizátoři politiky) a skalní příznivci.

V prosinci 2002 startuje Topolánkova éra, pro kterou je typická snaha stranu otevřít širší veřejnosti. Z monolitu příznivců tvrdého jádra, které pod vedením Václava Klause bylo i proti Evropské unii, se nový předseda snažil vytvořit stranu více středovou a hlavně proreformní. V roce 2006 vyhrála volby ČSSD: reformy již po tolika zklamáních nepředstavovaly starou přitažlivost. Lidé si pamatovali, že podobná slova byla už jednou zrazena. A v EU viděli lidé ještě spíše oporu proti masivnímu rozkrádání, kterému se říkalo tunelování. Topolánek sice postavil nejprve menšinovou vládu a podruhé v lednu 2007 koaliční, ale na uplacených přeběhlících, takže vláda padla uprostřed našeho předsednictví Evropské unie v březnu 2009, kdy ji byla vyslovena nedůvěra, a v čele vlády skončil v květnu téhož roku. Degradace ODS pokračovala: toto období je možné nazvat obdobím zmaru, kdy politika byla podřízena lobbistům, jako byli pánové Dalík a Šlouf, kteří organizovali přeběhlictví, a silným firmám, které ovládají jednotlivé kraje a města a které strany financovaly. Mirek Topolánek odstoupil z čela zkorumpované ODS 1. dubna 2010 a na jeho místo byl zvolen Petr Nečas.

Současná etapa začala po sněmovních volbách v roce 2010, kdy byl do funkce premiéra 13. července jmenován Petr Nečas, který stojí v čele vlády s pragmatickou stranou TOP 09 a stranou Věci veřejné. Ta chtěla odstranit korupci a staré politiky, ale - jak se v poslední době ukázalo - k tomu, aby se dostala do politiky, byla ochotná sama korumpovat. Z korupce byli obviněni i dva politici ODS, pánové Drobil a Vondra. Premiér Nečas, ač jeho rétorika je proti Topolánkově éře mnohem vlídnější a je možné mu i více věřit, je v pasti vlastní rozpolcené strany, korupčních praktik, koaličních partnerů i prezidenta Klause. Toto období je možné nazvat obecným znechucením občanů z politiky: lidé začínají uvažovat o tom, že nebudou chodit k volbám, a reformám nevěří. Například důchodové reformě věří jen každý pátý občan a šedesát procent lidí reformám ani nerozumí, jak ukázal průzkum agentury STEM. Je tomu tak i proto, že občanská vůle ke změnám už byla několikrát promarněna a de facto zrazena: je definitivně vyčerpaná. Nastává období velice malých šancí ODS na její resuscitaci ve volbách v roce 2014 nebo možná i dříve, ač v jejím čele stojí zřejmě nejslušnější muž.

Z uvedeného vyplývá, že ideologie ODS a jejího bývalého vůdce Václava Klause se totálně míjí se skutečností: duchovní obraz společnosti je zdevastován, občané se od politiky štítivě odvrací, politikům už z valné části opět nevěří, jako před rokem 1989. Ke kořenům ODS se vrátit nelze. Prezident už nemá na Hradě okna, ale pouze zrcadla, a proto je sám se sebou stále velmi spokojen.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel