Jak jsme se my dva – dnes manželé – poznali, si pamatujeme jako dnes. Bylo to skoro přesně před 22 lety na diskusi studentů. Byli na ní Dánové a Holanďané. A my dva jim zapáleně popisovali, jak bychom jednou chtěli vstoupit do EU.

A že musíme bojovat proti komunistům, protože naší zemi hrozně ublížili. Tou dobou pro nás ještě byla EU vzor a čeští komunisté nejkrystaličtější zlo. Za těch 22 let je vše obráceně.

EU se měnila a měnila, až se definitivně proměnila v jistý druh socialismu, v němž neustále ubývá svobod. A čeští komunisti jsou... no, jak jen to říct? Ve srovnání s některými jinými vejlupky se ještě skoro zdají být mírumilovní a krotcí jak beránci.

Někdy máme dokonce překvapivý pocit, že v Poslanecké sněmovně to mají v hlavě v určitém slova smyslu srovnané nejvíc, protože mají nějakou ideologii. Neříkáme, že je to ideologie pro nás přijatelná, ale alespoň je nějaká a ucelená. Komunisti, kteří studovali Marxe, jsou ve svých názorech přinejmenším celkem konzistentní. Víme, co od nich čekat. Jednotlivé axiomy a názory jim do sebe zapadají (byť pro jiné strany jsou pochopitelně nepoužitelné). Ovšem jiné strany často melou páté přes deváté, protože žádnou ucelenou ideologii nemají. Jen hájí zájmy svých majitelů či sponzorů. A dopředu je mnohdy těžké až nemožné odhadnout, jak se k té které věci postaví.

Před oněmi dvaadvaceti lety bychom nečekali, že to někdy řekneme, ale dnes jsou pro nás překvapivě čeští komunisti ještě „zlatí“: Jsou totiž předvídatelní, vážou na sebe 15 % nespokojených voličů, ale současně ve Sněmovně jsou ostatními stranami víceméně vyšachovaní, takže nemají v této izolaci mnoho možností provádět velké lumpárny. A nejsou radikální.

Jak to, že ne? Nu – protože byť si „běžní komunisté“ říkají komunisté, přeci jen dnes už (třeba na rozdíl od dvacátých let v Rusku) uznávají soukromý majetek. Na rozdíl od těch skutečně radikálních českých komunistů. Skutečně radikální čeští komunisté si dnes totiž neříkají komunisté, nýbrž Zelení.

Že jste měli pocit, že zelení jsou tu od toho, aby hájili ekologické chování? A že nemají s komunisty, natož s těmi nejradikálnějšími komunisty, nic společného? Tak se zamyslete nad vpravdě šílenou větou předsedy zelených Matěje Stropnického: „Squatting považuji jednak za projev autonomní kultury, jednak za kritiku společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota.“

Je libo překlad? Znamená to: „Soukromý majetek není žádnou hodnotou. Když se nám nebude líbit, jak někdo se svým majetkem zachází, prostě mu ho vezmeme a bude náš!“ Totéž ovšem dělali komunisti po roce 1948. Nebo snad slyšíte nějaký rozdíl...?

Zevšeobecňování je vždy ošemetné, ale v některých situacích se mu těžko ubránit: Když si někdo tak přímočaře neváží jedné ze základních nedotknutelných hodnot naší civilizace, vlastnictví, těžko od něj čekat, že si bude vážit jiných nedotknutelných hodnot, jako je život, integrita těla a další. Ostatně že úcta k jednomu souvisí i s úctou ke druhému či třetímu, prokázala nejedna diktatura. To právě tedy, u legalizace krádeží soukromého vlastnictví, diktatura začíná. Tady začíná peklo.

Můžeme si to celé vykládat dvěma způsoby.

Jedna možnost je, že buď jsou zelení tak hloupí a naivní, že „jen“ nechápou, že vlastnictví či nedotknutelný život jsou nepřekročitelné podmínky prosperující svobodné společnosti.

Druhá možnost – ta horší – je, že chápou moc dobře, co říkají, a prostě nám chtějí svobodu znovu vzít.

Ovšem jak to tak vypadá, druhá polovina citace (o „kritice společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota“) naznačuje, že za B) je správně. Zelení vlastně zakukleně říkají, že chtějí návrat před rok 1989, kdy stát „věděl“ lépe, co je dobré pro jednotlivce, než to jednotlivec věděl sám.

Náramně to připomíná situaci, kdy dva postarší manželé večer grilují na zahradě. Najednou se manželka ozve: „Jardo, vezmi si svetr!“ A Jarda se pokorně informuje: „A je mi zima, nebo jdeme domů?“ A zelení z nás vlastně chtějí udělat zrovna takové nesvéprávné Jardy, kteří ani nevědí, jestli jim je zima, či jak mají nakládat se svým vlastním majetkem.

Ale copak zelení – ti ještě nejsou až tak nepochopitelným zjevením. Podobné bláznivé choutky se prostě čas od času někomu v hlavě vylíhnou po celou dobu, co svět světem stojí. Co je ovšem mnohem bizarnější: Kam se to ztratily naše rozlišovací schopnosti, že nejsme jako společnost v mnoha případech schopni v zelených identifikovat ony zakuklené echt-komunisty, a pořád k nim coby společnost přistupujeme jako k „ochráncům přírody“?

Squatting má k podpoře přírody asi tak blízko jako jaderná energetika ke složení vaší pasty na zuby. Ochrana přírody je prostě jen falešná vábnička pro naivky, kteří ještě neidentifikovali pravou podstatu věci.