Nemůže být pro demokratický stát snad nic horšího, než že se stane směšným a nedůvěryhodným partnerem pro spojence v zahraničí. Třeba když premiér trousí slova o americké cestě do pekel, když jeho blízký spolupracovník a mluvčí se jménem celé Evropské unie při krizi v Gaze postaví na jednu stranu sporu, navíc tu, která je v Evropě vnímána rozporuplně, anebo když opakovaně dojde k diplomatické ostudě prostřednictvím úniků důvěrných zápisů z mezistátních jednání českých vrcholných představitelů.

Přesto je dnes přednostně na tapetě předseda jedné z nejsilnějších politických stran, stojící mimo exekutivu. Jiří Paroubek si to účastí na sjezdu nevládní strany Spravedlivé Rusko a zejména neformálním setkáním s premiérem Vladimírem Putinem zavařil sám, a to hned na dvou frontách. Jednak neinformoval českou diplomacii, jednak rozhovor s Putinem před médii prezentoval způsobem takřka vychloubačným. Což se ve spojitosti s Ruskem u nás nenosí.

Předseda sociální demokracie si stěžuje na nezájem nejen sdělovacích prostředků, ale bohužel i našich zastupitelských úřadů v zahraničí o jeho výjezdy. Nic to však nemění na tom, že o schůzce s Putinem, třebaže konané nečekaně, měla být moskevská ambasáda zpravena alespoň dodatečně. Tak se to zkrátka dělává. Když Jiří Paroubek podotkl, že ministři za ODS o svých cestách do zahraničí s ČSSD také nehovořili, smíchal jablka s hruškami. Není ani na místě srovnávat raporty dnešní s těmi, které musely být podávány komunistickému předlistopadovému režimu. Zjednodušeně řečeno, i lídři parlamentních stran jsou svým způsobem reprezentanty České republiky jako takové a neměli by příliš vybočovat ze zajetých kolejí. V extrémní podobě lze sledovat důsledky nekoordinovanosti zahraniční politiky na příkladu umíněného prezidenta Václava Klause.

Podle ministra zahraničí Kohouta se v Moskvě nic dramatického nestalo. Jenom příště by podobná akce měla proběhnout jinak. Tento závěr se dá podepsat.

Druhá diskutovaná rovina Paroubkovy moskevské mise má již čistě ideologický rozměr. První muž Lidového domu Putinovi rozprávěl o neutuchajícím odporu sociální demokracie vůči záměru umístit americkou radarovou základnu v Brdech a nadhodil, že skřípající vztahy České republiky s Ruskem by napravilo, kdyby jedním z prvním hostů nové vlády v případě říjnového vítězství levice byl ruský premiér. Nic víc, nic míň. Paroubka samotného muselo napadnout, že u mladých a liberálněji orientovaných voličů si tímto zrovna nešplhne. Přesto řekl, co řekl. Třeba opravdu věří tomu, že co činí, je správné a České republice k užitku. Nedávno nás navštívil americký prezident Obama, zatímco z Ruska k nám dlouho žádná státnická špička nedorazila. Přitom dlouhodobou českou prioritou je východní politika Evropské unie.

Je zajímavé, o kolik pozornosti více věnují zdejší média Paroubkovým poutím do zemí, jako je Rusko nebo Sýrie, než do Spojených států, Británie či Izraele. Zahraniční politika založená na dialogu napříč kontinenty a kulturami patrně vyšla z módy. Místo toho je sociální demokracie zobrazovaná jako bezpečnostní riziko: doma se nedostatečně distancuje od komunistů a za hranice mířívá především na východ. Už méně je zmiňováno, že je nejdůslednější strážkyní evropské vazby a že ze všeho nejdůležitější je pro ni udržování a posilování společného postupu zemí Evropské unie v otázkách zahraničí a bezpečnostní politiky, stejně jako třeba politiky sociální. Oč pozoruhodnější pak je orientace ODS na polské ultrakonzervativce, pobaltskou krajní pravici a další členy čerstvé euroskeptické frakce Evropského parlamentu.

Vysvětlovat vše čistě jen nesouhlasem významné části veřejnosti a médií se sociálně demokratickou politikou by bylo krátkozraké. Problém je hlubší. Z minulosti si neseme smutné ponaučení, že nejvýhodnější je nevybočovat z houfu a hlavně se držet nejmocnějšího dubiska. Pochybnosti o správnosti kroků Severoatlantické aliance nebo přímo USA jsou důvodem pro vyloučení z pomyslných salónů. Kauzy radar a vojenská mise v Afghánistánu jsou ukázkovými příklady. Když někdo vznese námitky, není zasypán věcnými argumenty, nýbrž poučkami o potřebě bez řečí vyhovět klíčovému spojenci. Jenže s nástupem Baracka Obamy se situace mění. Nemyslím tím ani tak zahraniční politiku Spojených států jako spíše připravenost k diskusi a bourání některých falešných model, mýtů a rituálů.

O příští zahraniční cestě Jiřího Paroubka by se diplomaté měli dozvědět dříve než novináři. Do jejího obsahu a průběhu by si však mluvit nechat neměl. Už jen proto, že řazení priorit v pořadí Evropská unie, sousedé a pak Moskva s Washingtonem není nikterak hloupé a ani pro pověst České republiky nebezpečné.

P.S.: Věcné debatě o zahraniční politice nesvědčí ani hysterie, ale ani osobní napadání. Bohužel, čerstvý útok Jiřího Paroubka na Karla Schwarzenberga a Luboše Dobrovského její vedení dále ztěžuje.

Vysíláno 13.7.2009 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6