18.9.2019 | Svátek má Kryštof


POLITIKA: Opera plná falešných árií

22.8.2019

Prezident Miloš Zeman využil neobratnosti ČSSD pro rozehrání vlastní hry

Letní tragikomický sitcom „Výměna ministra kultury“ dospěl na počátku druhé půlky srpna do opery. Ne, nikdo zatím nestihl celou kauzu převést do tak rozsáhlého a náročného hudebně-dramatického útvaru. V neděli ji tam ale šmahem posunul Andrej Babiš výrokem na svém Facebooku: „Nedokážu si vůbec představit, že bych pana Šmardu představoval ve Vídeňské státní opeře rakouskému kancléři nebo že bych v Národní galerii říkal francouzskému prezidentu Macronovi, že tento pán je ministr kultury České republiky.“ Michal Šmarda prý neovládá cizí jazyky a postrádá patřičné vzdělání i respekt u odborné veřejnosti.

Babišova hyperkritičnost vůči místopředsedovi koaliční strany byla pochopitelně zástupná, účelová, politicky motivovaná. A stupňovaná od pátku 16. srpna – do té doby premiér v hodnocení nominanta ČSSD zaujímal spíše zdrženlivost. Nakonec se Šmarda v pondělí večer kandidatury vzdal.

Tahání kočky za ocas

Na sociálních sítích se dá snadno narazit na následující bonmot: Musíme být velmi kulturní země, pokud výměna ministra kultury otřásá celou vládou. Samozřejmě, jde o optický klam, poněvadž inkriminovaný resort je klíčovým aktérům šumafuk.

Jestřáb Zeman pouze využil příležitosti, kterou mu sociální demokraté připravili svou neobratností, a rozehrál vlastní hru – patrně o odchod ČSSD z vlády neboli o změnu charakteru vlády jako takové. Když mu ministr kultury Antonín Staněk přinesl na podnose hlavu léta nenáviděného ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, musel prezident zažívat asi stejné pocity blaha jako malý chlapec, jenž pod vánočním stromečkem rozbalí vytouženou autodráhu. Úsilí předsedy ČSSD Jana Hamáčka dárkonosiče odstřelit, jakkoli pro to mohl mít pádné věcné důvody, lze přirovnat k hraní si se sirkami ve stohu či tahání (divoké) kočky za ocas. Důsledky se záhy dostavily.

Počátkem srpna si mohl Jan Hamáček vybrat mezi hrdým odchodem z vlády a trapným setrváním v ní, v polovině měsíce se mu výběr zúžil – na trapný odchod nebo trapné setrvání. Do takto dimenzovaného kouta ho vehnal premiér Andrej Babiš, když v pátek docela překvapivě, leč razantně prohlásil, že Michala Šmardu ve vládě nechce, jelikož ho rozladily jeho mediální výstupy. Šmarda by prý ve vládě jen kritizoval.

Babiš tím mimochodem fakticky omilostnil prezidenta z výtek, že porušuje ústavu, poněvadž těžko lze po hlavě státu žádat, aby jmenovala ministrem člověka, kterého premiér v kabinetu výslovně nechce. Puristé možná namítnou, že stav porušení ústavy do pátku 16. srpna po několik týdnů existoval, jelikož papír s Babišovou žádostí jmenovat Šmardu ležel někde v hradním šuplíku. Babišův příklon k Zemanovi též rázně rozptýlil mlhavé naděje na průchodnost případné ústavní žaloby na prezidenta v Poslanecké sněmovně.

Šmarda kandidaturu vzdal a zároveň nabádá ČSSD k odchodu z vlády. Jaké je rozložení sil? Respektive co lze odvodit z toho viditelného a z tušení toho neviditelného? Předně: případný odchod ČSSD z vlády neznamená její pád – koaliční smlouva sociálních demokratů s ANO nepředstavuje právně vymahatelný dokument. Premiér by pak jednoduše navrhl jmenování nových ministrů na uprázdněné posty, žádné nové hlasování o důvěře ústava v podobném případě nepředepisuje. Opozice sice může vyvolat hlasování o nedůvěře, nicméně vůbec není jisté, jak by dopadlo.

Při hlasování stovka stačí

ANO má 78 poslanců, komunisté 15, což je v součtu 93. Do stovky chybí sedm lidí – a pro udržení vlády při hlasování o nedůvěře stovka stačí. S pouhou stovkou se však vládne špatně, neboť při plném obsazení sněmovny nebudou procházet zákony. Ke „stojedničce“ případné Babišovy vlády bez ČSSD a s trvající podporou komunistů schází osm hlasů.

Patnáct sociálních demokratů je tedy nahraditelných pouhými osmi poslanci, přičemž Jaroslav Foldyna již avizoval, že by rekonstruovanou Babišovu vládu podpořil. To samé lze čekat od exministra a poslance Staňka. Čili zbývá šest. Dvoučlenná Trikolóra (Václav Klaus mladší a Zuzana Majerová Zahradníková) plus tři nezařazení poslanci zvolení za SPD by mohli dát dohromady pět – a chyběl by tedy jeden člověk, aby se Andrej Babiš vyhnul variantě vlády podpořené SPD jako celkem, čemuž se dosud z pochopitelných důvodů vyhýbal.

Babišova dehonestující slova na Šmardovu adresu lze tudíž chápat i tak, že má novou většinu v kapse. Nemusí ji ale mít, třeba jen blufuje. Anebo bychom se přece jen dočkali vlády s podporou SPD – možná jsou Zeman a jeho okolí natolik silní, že by Babiše prostě k paktu s Okamurou nakonec dotlačili. To ukážou příští dny.

Vláda opřená o přeběhlíky či několik zvláštních skupinek by sice ke stabilitě měla daleko, pro premiéra Babiše ale platí, že lepší nestabilní vláda než žádná. Byť by měl fakticky degradovat do role místopředsedy kabinetu Miloše Zemana.

Na sociálních sítích snadno narazíte na následující bonmot: Musíme být velmi kulturní země, pokud výměna ministra kultury otřásá celou vládou.

Autor je politolog

LN, 20.8.2019








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.