Je obecně známo, že se během různých událostí v životě opakuje historie. Není tomu jinak ani v případě politiky, konkrétně povolebních výsledků. Při pohledu na povolební výsledky v roce 1996 zjistíme, že obě dinosauří strany (ODS a ČSSD) skončily s rozdílem tří procentních bodů ve prospěch vítězné pravicově orientované strany, 29 % ku 26 % zaokrouhleně. Letošní povolební situace přihrála oběma politickým mužstvům po 6 % volebně způsobilého obyvatelstva. Opět zaokrouhleně 35 % ku 32 % ve prospěch Modré šance s odstupem deseti let. Je zajímavá skutečnost, že i přes nižší volební účast ve srovnání s rokem 1996 se daří velkým stranám posilovat věrnost voličů i přes některé mezivolební výkyvy. Na úkor poklesu kvantitativní účasti došlo k posílení kvalitativní základny modré pravice a oranžové levice. V tomto smyslu mohou obě soupeřící strany oslavovat desetileté úspěšné tažení na českokotlinářského voliče. Kvalitativní růst po krůčcích ukazuje na základovou pevnost „otců zakladatelů“ při výchově a vedení vlastních politických dětí. Jako dravější styl se z tohoto pohledu jeví sportovní vedení zakladatele Václava Klause a jeho ODS.

Ze současného pohledu je zřejmé, že již není možné v našich podmínkách, aby se vyprofilovala další silná strana. Totální ztráta na propadliště politických dějin postihla Unii svobody, která je důkazem pochybného vydělení se od zodpovědné a pověstné výchovné ruky profesorovy. Není žáka nad učitele. Pokud bude řádně vyučen, bude jako jeho učitel. Kdo se řádně neučí, většinou propadne. Tím tvrdší dopad, pokud je propadlík ještě navíc zpupný a nevděčný za to, kolik se do něj investovalo času a prostředků. Politická reinkarnace se zkrátka US nepodařila. Její touha „převtělit“ se do další silné pravicově orientované strany ztroskotala.

Úhelné politické kameny jsou již dávno položeny a těžko je někdo vykope. Směr, který určují velcí hráči, spíše naznačuje cestu pokorného přidávání se menších. Je docela možné, pokud se změní ústava a volební systém, že dojde k nepřímému tlaku na menší strany, aby se buď integrovaly do větších, anebo sdílely úděl parlamentně vyhoštěných. V prvém případě by se např. KDU - ČSL mohla dobrovolně vyloučit do ODS, kde je podobně formované křesťanské křídlo, a KSČM by se mohla historicky vrátit do ČSSD, odkud se kdysi vydělila (nebo vydědila?). Z dlouhodobého hlediska čeští komunisté nemají šanci na přežití jako samostatný politický subjekt. Kde modří, oranžoví či zelení 6 % získali (ať už jako zdravý přírustek nebo nový parlamentní subjekt), právě tolik procent třešničkoví ztratili. Přece jen těch shnilých (že by líných?) bylo moc a zákonitě museli opadat. Ostatně ostatní strany s výjimkou „oranžistů“ pořádně na české komunisty „pršely“, takže by bylo divné, kdyby rudí trhači sklízeli jen zralé třešně.

Jasná a průhledná je jedna skutečnost. Patová vítězství i patové prohry zadělaly těsto na upečení nového chutného ústavního volebního systému, který zamezí povolebním zbytečně zdlouhavým tahanicím o „koaly“ s programovými průsečíky. Sice se ještě nějakou dobu budou současné parlamentní strany patlat v nedokvašeném těstě, ale časem se utahají v jedné díži, aby zjistily, že je nejvyšší čas na pořádnou přípravu nového těsta. Dle přesně stanoveného postupu nového receptu. A na nový recept potřebují přijít samy ve spolupráci s odborníky na ústavní právo. Jestli se projeví zdravý rozum, můžeme se těšit, že se opět objeví moudrý, který ustoupí. Pak ať se opakuje nová vůle voličova.