Při komentování událostí kolem demonstrace Milionu chvilek na Letné jsem na novinky.cz narazil na zajímavý požadavek demonstrantů.

14:06 - Účastníci demonstrace mají transparenty s různými hesly. Od obecných výzev ke slušnosti a úctě k demokracii po slogany typu: „Vyvlastnit Agrofert” či „Bureši, blíží se zapamatovatelné datum 1/1/2020. Odstup, nebo zemři!”

Poněkud „nesametový“ byl požadavek, aby Andrej Babiš buď odstoupil, nebo zemřel. To je novum oproti demonstraci z června letošního roku. Demonstranti „přitvrzují“ své požadavky. Podobně ostatně hovoří část „progresivních“ umělců i o Miloši Zemanovi, kterého „vyřeší čas“.

Aby bylo hned na počátku jasno, Babiš ani Zeman nejsou můj šálek kávy. Protože jsem pamětníkem událostí z listopadu 1989, nevzpomínám si ani na jeden slogan či heslo, které by tehdejší stranické vedení KSČ na čele S Miloušem Jakešem a prezidentem Gustávem Husákem posílalo do hrobu - maximálně „do koše“. Tehdy jednoznačně dominovaly požadavky na svobodu projevu a konec vlády jedné strany. Navíc považuji letošní oslavy 30. výročí 17. listopadu za „slavnostní orgie“, které nemají moc společného s tím, co jsme v listopadu 1989 prožívali.

K demonstraci na Letné, které se jako v červnu zúčastnilo opět asi 250 000 lidí, mám pouze jednu zásadní připomínku. Pokud představitel Milionu chvilek Minář hovoří o „silném mandátu“, který dává demonstrantům „mandát“ k požadavkům na odstoupení premiéra, je to otevřený útok na parlamentní demokracii a na výsledek voleb. Takzvané „demokratické strany“, zejména ODS, se tento dojem snažily zastřít tím, že v příštích volbách hnutí ANO porazí. Jak to chtějí udělat, když podpora ANO zůstává na trojnásobku ODS, mi stále není známo.

Co se „vyvlastnění Agrofertu“ týče, je to typický požadavek bolševiků z let 1945/48, který byl dokonán komunistickým převratem (pučem) v únoru 1948. „Radikální“ demonstranti jsou tak myšlenkově na stejné úrovni jako bolševici v roce 1948. Jestliže si navíc doplníme skládačku protestů o požadavek „radikálních“ studentů filosofické fakulty v otázce „Kdy už skončí kapitalismus?“, máme před sebou plastický obrázek „pokrokové“ mládeže navazující(?) na ideály listopadu 1989. Opět se mnohým zdá demokracie „pomalá“, chtěli by rychle všechno vyřídit, nejlépe během jednoho dne.

Andrej Babiš si ve svém projevu k 17. listopadu sypal popel na hlavu. Na své členství v KSČ (on ale byl v KSS, Komunistické straně Slovenska!) není pyšný. V letech vlády jedné strany to však byl výtah k moci, minimálně k důležitým vedoucím pozicím ve státních či národních podnicích, k pozicím, které byly svěřovány jenom straníkům. Svou spolupráci s StB opětovně popírá a věří, že mu dá za pravdu evropský soud pro lidská práva. Vůbec netuším, jak a na základě čeho by měl tento soud rozhodovat. Členství v komunistické straně a spolupráce s StB byly úhelnými kameny shromáždění na Letné. Trestní stíhání, které zastavil státní zástupce, nezmiňoval už nikdo. Někteří demonstranti si pouze nasadili „čapí hnízdo“ na hlavu.

Přesto, a právě proto, považuji některé rádoby vtipné požadavky typu „odstup, nebo zemři“ nejen za odporné (požadavek „zemři“ je vlastně v přímém rozporu s ideály 17. listopadu, o kterých tak zasvěceně řada umělců ráda hovoří). Demonstrace, ať už červnová nebo listopadová, jsou součástí svobody, kterou si užíváme zatím v nejdelším období od roku 1918, tj. od vzniku samostatného Československa. Účastníci demonstrací by si ale neměli dělat velké iluze o jejich dopadech. Babiš zcela jistě neodstoupí, ministryni spravedlnosti Marii Benešovou neodvolá, Agrofertu se nezbaví. Za dva roky nás čekají volby do poslanecké sněmovny a pokud popularita politických stran neprojde nějakým zásadním zlomem, žádný převrat nás zřejmé nečeká. Jen vládní ČSSD se bude stále více obávat o to, zda překročí kvorum 5 %.

A ještě jeden příklad z Velké Británie. Demonstrace na podporu členství Británie v EU byly rovněž masové. O tom, jak to s Británií dopadne, ale budou rozhodovat parlamentní volby v prosinci. Tak už to v demokracii chodí – vyhrát může jen jeden.