Komu čest, tomu čest. Deset proměněných šancí z prvního kola udělalo z ODS nezpochybnitelného vítěze letošních senátních voleb.

V jejím dresu vesměs uspěli komunální a regionální politici, tedy nikoli slavné tváře z televizní obrazovky. Tím se potvrzuje, že občanští demokraté mají solidní zázemí napříč republikou a že jejich značka ztratila pověst závadnosti.

Naopak. Lidé ODS vnímají coby nejakceschopnější alternativu vůči hnutí ANO. Nejspíš přijímají i její interpretaci, že Andrej Babiš vede zemi doleva, zatímco občanští demokraté tomuto trendu brání, či jej aspoň vyvažují.

Je v tom samozřejmě háček v podobě nízké voličské účasti a obyvklé absence levicového elektorátu u volebních uren. Kdyby se dnes hrálo o Sněmovnu, opět by bylo s náskokem první ANO. Senátní výsledky ale mají svoji symboliku a představují i jistý motivační faktor.

Pro ODS pak jsou též oceněním dosavadního vývoje. Éra, o níž se mluvilo jako o kmotrovské, není až tak vzdálená, jen nějakých osm let. Série proher a prudký propad populatrity ovšem občanské demokraty neodradil od jejich mise.

Nezačali se hádat a vyřizovat si účty. Někde rychleji, někde pomaleji odstranili jedince nejvýrazněji kontaminované korupcí a klientelismem a pokusili se přitáhnout čerstvé členy.

Prací ve Sněmovně, ale i kontakty s různými skupinami organizovaných zájmů ODS přesvědčuje, že je zde hlavně pro drobné podnikatele a živnostníky. Ti mají na Babiše asi největší pifku.

Petr Fiala se poté, co převzal kormidlo, soustředil na pročištění ideového poselství. Držel se přesvědčení, že v Česku chybí čistokrevní konzervativci. Bojovat o středové voliče je ochotný leda slušností a věrohodností, jinak se jim nijak zvlášť nepodbízí. Brání také sklouzávání do hnědých vod. Tvrdí sice, že napravo od ODS má být jenom zeď, zároveň se ale brání vyhrocenému nacionalismu a euroskepticismu.

Stále víc se zdá, že veřejnost pokládá občanské demokraty za nejčitelnější antibabišovskou stranu. Proto k nim odcházejí i mnozí dosavadní stoupenci TOP 09, lidovců či Starostů a nezávislých. O zhrzených pravicových voličích ANO ani nemluvě.

Od pradávna se však traduje, že pýcha předchází pád. Kdyby občanským demokratům poměrně rychlý návrat důvěry stoupl do hlav, mohli by o ni zase bleskově přijít. Pokusy omlouvat koalici s SPD na kladenské radnici poté, co Fiala tvrdil, že s okamurovci ODS nikdy nepůjde, působily trapně.

Zaskřípal také zvrat vyjednávání v Brně. A nebylo prozíravé hned o volební sobotě představovat Jaroslava Kuberu coby kandidáta na předsedu Senátu, ačkoliv se ví, že jde o politika dosti kontroverzního – ať už neortodoxními názory, nebo pochopením pro Andreje Babiše.

Větší naději na druhý nejvyšší ústavní post mají politici umírnění, konsensuální. Dokonce i šéf konkurenčního klubu Starostů a nezávislých Jan Horník zmínil jako možnou hlavu horní komory předsedu senátorů ODS Miloše Vystrčila, který je z jiného těsta než Kubera.

Aby občanští demokraté mohli být plnohodnotnými vyzyvateli ANO i ve sněmovním klání, musejí umět vedle svého tvrdého jádro obsloužit i přelétavé středopravé voliče, kteří se vyhýbají extrémům. Je možná lákavé koketovat s ostře řezaným profilem, typickým pro rodinu Klausů. Ale poslední léta ODS ukázala, že s fialovskou seriozností může dokázat víc.