Sto let od vzniku KSČ: marx-leninský komunismus je mrtvý, ale demokracie křehká

V těchto dnech slaví komunisté sté narozeniny, neboť Komunistická strana Československa se zrodila na sjezdu konaném od 14. do 16. května 1921. Strašidlo komunismu, o němž psali Karel Marx a Bedřich Engels v Komunistickém manifestu, si tehdy na našem území založilo firmu.

Nicméně posledních skoro 32 let neboli téměř třetinu své zdejší dráhy strávili komunisté ve zvláštním ghettu. Jako proud poražený sametovou revolucí, ostrakizovaný a zároveň fungující coby svérázný strašák. Byly a jsou obavy z nich oprávněné a jaký další osud „rudou babičku“ asi čeká?

Rok 1989 komunistům zasadil ránu nejen mocenskou, ale i teoretickou. Proboha, jak teď mají vysvětlit pád svého režimu marxisticky?!? Tedy na základě působení slepých dějinných zákonitostí, ne údajnou zradou Gorbačova čili pomocí schématu převzatého z šestákové detektivky, nehodného pokračovatelů klasiků marxismu-leninismu.

Někteří marxističtí teoretici proto přispěchali s koncepcí protosocialismu, podle níž přišlo komunistické robě na svět příliš brzy a v zaostalých zemích, přičemž rozpory kapitalismu v zemích vyspělých ještě nedozrály na patřičnou mez.

Čárka, která obsahuje hrozbu

I proto dnešní komunisté hovoří o období 1917 až 1989 (či do rozpadu SSSR v roce 1991) jako o prvním, neúspěšném pokusu lidstva o vybudování sociálně spravedlivé společnosti. Vida, jak je čárka důležitá! Bez ní totiž citovaná charakteristika znamená, že jakýkoliv pokus lidstva o socialismus (komunismus) musí být z povahy věci neúspěšný, což je ostatně mínění, které zastává většina nekomunistické populace, jež navíc ke slovu neúspěšný dodává i přívlastek vražedný.

Komunistická čárka tedy obsahuje hrozbu, přesvědčení, že druhý, popřípadě nějaký entý pokus už vyjde. Leč od Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), která navazuje na někdejší vládnoucí KSČ, se toho těžko dočkáme, což bylo evidentní již v devadesátých letech. Od té doby jí členstvo a voličstvo pouze stárlo a vymíralo, jakkoliv stranické vedení zahrnuje i relativně mladé a zpravidla pragmatické lidi.

Její volební zisky plynuly především z faktu, že členskou legitimaci KSČ vlastnila zhruba desetina populace, přičemž nemalá část z ní se po listopadu uzavřela ve svérázném Jurském parku. A poněvadž polistopadové zdravotnictví je navzdory mnoha problémům rozhodně mnohem lepší než komunistické, jeho úspěchy (a rovněž zlepšení životního prostředí po roce 1989) udržovaly komunistické příznivce v kondici a jejich stranu dlouho nad desetiprocentní laťkou.

Komunisté se u nás po roce 1989 neproměnili tak výrazně jako jejich sesterské strany v Polsku či v Maďarsku, které na tamních politických scénách fungovaly z programového hlediska jako sociální demokracie. I díky tomu, že se jejich vedení dokázalo odetnout od široké členské základny. U nás nikoli a řadové členstvo zásadním změnám moc nepřálo. Dinosauří povaha KSČM ale vyvolávala větší obavy, než by si strana zasloužila, a činila též komunisty relativně snadným cílem pro vytváření negativně formulované identity. Vůči Martě Semelové se opravdu vymezuje dosti lehce, ovšem soudruh Filip skoro vždy mazaně pravil, že jde o soukromé názory jmenované soudružky, a po celou dobu svého šéfování ostřížím zrakem hlídal program i jiné oficiální stranické dokumenty, aby nezavdaly příčinu k zákazu.

Patříme k Západu

Za třicet let od Listopadu se navršila už hora historických prací o komunistickém období. Jeho hlubší reflexe je ale stále téměř v plenkách. Svědčí o tom i jeden paradox, který vlastně souvisí se zmíněnou teorií protosocialismu. Komunismus se vnímá jako produkt a import z – vágně definovaného – Východu. Nicméně zisky KSČ (celostátně 31 procent, v Čechách 43 procent) z voleb 1946, byť polosvobodných, jsou v celosvětovém kontextu mimořádné. Lze je však zároveň srovnat s dobovými výsledky komunistických stran ve Francii a Itálii (na úrovni zhruba 20–30 procent), tudíž v západních zemích. V převážně agrárním Polsku nebo Maďarsku komunistům ve volbách, tedy alespoň trochu férových, pšenka moc nekvetla. V některých průmyslově vyspělých přece jen ano. Úspěch komunistů z roku 1946, jenž jim hodně napomohl k převzetí moci v únoru 1948, tak paradoxně svědčil též o příslušnosti Československa k západní civilizaci.

Komunisté slibovali masový blahobyt. V delším historickém výhledu se ale ukázalo, že kapitalismus dovede ekonomické cíle komunismu plnit daleko lépe než státem řízené hospodářství. Nebo že je může plnit lépe, pokud politické vedení zabrání vzniku propastných sociálních rozdílů.

Marx-leninský komunismus je mrtvý. Asi stejně jako parní lokomotiva, ostatně historicky jde o souputníky, o plody devatenáctého století. Údajný neomarxismus představuje strašáka jen pro část pravice a s původním marxismem tak jako tak nemá mnoho společného. Demokracie je živá, leč křehká. Nejvíce ji ale ohrožují chyby demokratů, včetně sociální necitlivosti.

Autor je politolog

LN, 15.5.2021