Sociální demokraté se vedle vedení koaličních rozhovorů stihli setkat i se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců. Patrně mazaně předpokládají, že získají spojence pro prosazení některých svých priorit do koaliční smlouvy a programového prohlášení rodící se vlády. Zejména od odborů zaznělo, že jim záleží nejen na hospodářském růstu a navýšení minimální mzdy, ale také třeba na redukci zdravotních pojišťoven, vyšších sociálních odvodech osob samostatně výdělečně činných nebo odložení platnosti občanského zákoníku.

V něčem podobný tlak může být účinný. Přesto se dá spíš očekávat, že v příštích letech budou odbory k vládě kritické. Levice ve Sněmovně většinu nezískala a bude se muset s pravicí a politickým středem dohadovat na kompromisech. Jenže odbory nebudou umravňovány koaliční smlouvou a budou mít nejspíš tendenci svoje zájmy hlasitě hájit.

Každopádně posílí sociální dialog a význam tripartity. Ta by nově neměla být vládou stavěna před hotovou věc. S tím nejspíš budou souhlasit i představitelé KDU-ČSL a hnutí ANO. Prohloubení sociálního dialogu může prospět i fakt, že se do řad oranžových politiků zařadil další odborový předák. Nejen že významným odborářem býval místopředseda Senátu Zdeněk Škromach a v minulém volebním období zasedal ve Sněmovně někdejší hornický odborář Cyril Zapletal. K ČSSD se hlásí i tři expředsedové Českomoravské konfederace odborových svazů. Richard Falbr působí v Evropském parlamentu, Milan Štěch je předsedou Senátu a do Sněmovny byl v říjnu zvolen Jaroslav Zavadil. Nyní je horkým adeptem do čela sociálního výboru.

Pro odbory samotné osobní kariéra předáků žádné terno představovat nemusí, inklinují-li k jedné politické straně. Nespokojeni například mohou být komunisté a jejich voliči - i oni přece mají k odborům blízko. Není také náhodou, že pan Zavadil po nabytí mandátu svoji odborářskou funkci složil. Zatímco ve Velké Británii se kdysi prosadilo nepokryté provázání labouristů s odbory, a to dokonce tak, že ty hrály klíčovou roli při financování partaje, u nás lze cítit, že personální propojenost nebude následována propojeností institucionální. Aspoň nejsou zavdávány důvody ke spekulacím o korporativistických sklonech.

Blízkost především Českomoravské konfederace odborových svazů, méně pak Asociace samostatných odborů, k reformistické politice ČSSD patrně můžeme dát též do souvislosti s krotkostí zaměstnanecké skupiny. Odbory byly zdrženlivé i za éry Klausovy transformace, natožpak dnes. Někdy dokonce bývají levicovými aktivisty kritizovány jako organizace neakceschopných pupkatých pantátů. Uvidíme, co se změní v budoucnu, zvlášť když nastupující generace nejeví bůhvíjaký zájem ani o politiku, ani o sdružování v odborech.

U odborů to může znít divně, ale hodně také záleží na mediálním zobrazení jejich lídrů. Sdělovací prostředky již naštěstí pomalu opouštějí posměšky o odborářských bossech, které kdysi veřejnosti evokovaly bossy jiné, mafiánské. Zavadilovu rezignaci doprovodily zmínkou o bossovi už jen Hospodářské noviny. Čas zemitých strejců ale patrně také skončil. Jako o možných Zavadilových nástupcích se hovoří o čtyřiapadesátiletém učiteli Václavu Píclovi, který již stihl být poslancem i náměstkem ministra, a o pětačtyřicetiletém šéfovi odborů KOVO Josefu Středulovi, který je znám coby muž sečtělý, nápaditý a elegantní.

Kdo povede nejsilnější odborovou konfederaci, se dozvíme v dubnu. Již ale můžeme odhadnout, že dotyčný to bude mít těžké. Na jedné straně dozvuky krize a radikálně naladění členové, na straně druhé kabinet vedený sociální demokracií. Již za časů premiéra Špidly ale odbory ukázaly, že je jim košile bližší než kabát a nic nedarují ani svým spojencům.