Před pěti lety bylo slovo pat nejfrekventovanějším výrazem v českém veřejném prostoru. Volby dopadly 100 na 100, množily se spekulace o přeběhlících a různé návrhy na změnu volebního systému či na „zlišení“ počtu poslanců zažívaly konjunkturu. Letos výraz pat kupodivu takřka vypadl ze slovníku, byť se vládnutí v České republice evidentně totálně zablokovalo.

Vládní koalice vyplýtvává většinu času na různých ká devítkách, kde bezvýsledně probírá personální spory, padají silná slova o odchodu či o „vyhození“ toho či oněch z vlády, slibované reformy se zatím neobjevily, respektive vládní návrhy prodávané veřejnosti pod pojmem reforma jsou ve skutečnosti nedodělky či politickým kompromisem znetvořené pahýly. Nespokojenost veřejnosti s vládou dosáhla patrně historického vrcholu – 90 procent. Přesto se nezdá, že by existovalo nějaké východisko. Sociální demokracie se do vládní sestavy pochopitelně zapojovat nechce a předčasné volby taktéž patrně nehrozí, neboť strany vládní koalice by v nich utrpěly hořkou porážku.

Jak tedy nazvat situaci, kdy se kvůli permanentní vládní krizi u nás už minimálně půl roku nevládne a kdy současně není na obzoru žádné řešení skýtající naději na funkční změnu? Nejedná se snad o pat, či rovnou o superpat?

Před pěti lety by výsledek voleb z roku 2010 mnozí označili za zázrak: mohla vzniknout trojčlenná koalice stran sousedících na pravolevé škále (zaplňujících kontinuálně prostor od středu doprava) s většinou 118 hlasů, bez toho, aby ji uměle nastavoval nějaký bonus pro vítěze, což v období po volbách 2006 prosazovala ODS, nebo nějaká jiná forma volebního inženýrství. V rozporu se všemi politologickými poučkami však žijeme v superpatu a Nečasova vláda je patrně nejhorším kabinetem v polistopadové historii. Čím to? Hlavní problémy české politiky evidentně vězí někde jinde než v údajně nefunkčním (příliš poměrném) volebním systému.

Za neslabší článek koaličního řetězu nutno bezesporu označit Věci veřejné – z důvodů, které zde nemá význam po stopadesáté rozebírat. V jistém smyslu však jde VV označit za antisystémovou stranu. Nemá sice v programu svržení demokracie a nastolení nějakého „pokrokovějšího“ zřízení, ale vyvolává nepříjemná pnutí jak prazvláštními vnitrostranickými rozhodovacími mechanismy, tak snahou o zásadnější přerozdělení ekonomicko-politické kořisti pro „nové elity“ neboli pro okruh lidí nějak spřízněných s Vítem Bártou. Tomu na stávající vládnoucí vrstvě (na „dinosaurech“) vlastně vadila jediná věc: že k ní nepatří.

Volební úspěch však VV zajistila vlna nespokojenosti veřejnosti s politickou elitou jako takovou, primitivní heslo o „konci dinosaurů“. Tímto apelem VV silně připomínají západoevropské populistické strany, často řazené ke krajní pravici, a byť postrádají jejich ideovou výbavu, funkčně vlastně hrají jejich roli. Není divu, že jejich vstup do vlády začal takřka okamžitě touto vládou otřásat.

Ale nebylo by fér všechno svádět na „veverky“. Vždyť pouze „domyslely do důsledků“ trendy, které se projevují i u jiných, takzvaně zavedených stran: stále těsnější propojení politiky s byznysem, její ideovou vyprázdněnost, substituci programu marketinkovými hesly, důraz na image.

Ostatně, lze TOP 09 označit za klasickou, zavedenou stranu? Cožpak nevykazuje mnohé z hříchů, které se připisují VV: dvoukolejnost reálného vůdce a předsedy-maskota, službu podnikatelským zájmům (v případě TOP 09 například zbrojařským) či ideovou prázdnotu přebitou marketinkovým sloganem „tradice – odpovědnost – prosperita“? Neliší se VV a TOP 09 vlastně jen „cílovkou“, tedy tím, že na některé lidi platí jako maskot Radek John, na jiné, vzdělanější, Karel Schwarzenberg?

A to si „topka“ brousila a brousí zuby na samotnou ODS. Nejde o nereálnou ambici, neboť ODS zdegenerovala v politickou slupku kryjící klientelistické sítě „lepších lidí“ z města, a kromě kolovrátkových hesel o úsporách, volném trhu a omezení státních zásahů nemá svým voličům mnoho co nabídnout. Klientům ano: mohutné přerozdělování státních (nebo městských) peněz a majetku do jejich kapes.

A právě zde je patrně zakopán pes. České politické strany se totiž začínají podobat stranám v zemích třetího světa. Ty sice imitují západní ideové proudy, avšak ve skutečnosti pouze zastřešují kmenové zájmy a vazby. A poněvadž pak nejde o většinu v parlamentu umožňující prosazovat zákony, za nimiž stojí nějaká idea, ale primárně o rozdělování a přerozdělování mocensko-obchodních revírů, může se patově zaseknout jakákoliv konstelace, i taková, jež formálně matematicky disponuje takzvanou pohodlnou většinou.

Bohužel, žádné, ani řádné, ani předčasné volby s výše uvedenými parametry příliš nepohnou. V patu se tedy ocitla nejen vláda, ale celý demokratický systém.

LN, 6.6.2011

Autor je politolog