Již podruhé za sebou se Občanská demokratická strana v průzkumech veřejného mínění společností CVVM a Sanep propadla na třetí místo za sociální demokraty a komunisty a TOP 09 zůstala ještě za nimi. Tady již můžeme s jistou mírou opatrnosti začít hovořit o trendu, který je při čtení průzkumů veřejného mínění vždy důležitější než samotná čísla. Podle listopadového průzkumu CVVM by ČSSD získala 39, KSČM 19 a ODS 16 procent a podle Sanep by ČSSD měla 22, KSČM 20 a ODS 14 procent.

Pakliže Karel Schwarzenberg splní slovo a v případě prohraných prezidentských voleb odejde z politiky, bude silně ohrožený i osud pravicové TOP 09, z které by pak mohli rychle odejít Starostové a nezávislí a občanští demokraté by se stali osamocenou a bezvýznamnou pravicovou stranou. Na změnu má Petr Nečas pouhých šestnáct měsíců, které zbývají do voleb v roce 2014.

Bohužel současné i nedávné kroky Petra Nečase, kdy se zbavil postupně stále samostatnějšího ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, kterého nahradil Pavel Blažek, a rovněž schopného ministra zemědělství Ivana Fuksy, na jehož místo přišel Petr Bendl, nenasvědčují tomu, že by měl snahu trend změnit. A to už vůbec nehovořím o funkcích pro trojici vzbouřenců, tedy pro pány Tluchoře, Fuksu a Šnajdra, pro které domluvil trafiky Miroslav Kalousek. Ke všem změnám došlo hlavně kvůli blížícímu se kongresu ODS, kdy si Petr Nečas potřeboval posílit svou pozici, a kvůli tomu, aby prošly reformní zákony ve sněmovně. Spíš to tedy vypovídá o tom, že s velkou prohrou v příštích sněmovních volbách premiér počítá, a proto personálními změnami ve vládě už řeší hlavně vnitřní rozbroje uvnitř ODS, které se vyhrocují, protože různé lovecké družiny cítí poslední šanci, jak se dostat ještě na posledních šestnáct měsíců k nějakým tokům peněz. Zároveň ale musí uspokojit stranu-nestranu Lidem, tedy Liberální demokraty, která nevzešla z voleb a jen se odštěpila ze zkorumpovaných Věcí veřejných, ale která je pro udržení Nečasova kabinetu důležitá. Má sice jen asi sto členů, ale devět poslanců. Tady někde můžeme hledat hlavní důvody, proč Nečas už vyměnil v patnáctičlenném kabinetu za 29 měsíců dvanáct ministrů.

Očekávané změny - mají se prý uskutečnit do konce tohoto týdne - to totiž i v očích těch, kteří tomu nechtěli věřit, jen stvrzují, když se hovoří o tom, že ministr Martin Kuba by měl kromě ministerstva průmyslu a obchodu dostat ještě pod sebe resort dopravy, jeho náměstkem by byl Petr Bendl, na jehož místo by nastoupil Jan Kubata z Ústí nad Labem, a Karolína Peake by měla po Alexandru Vondrovi převzít ministerstvo obrany či že by místo ministra zdravotnictví Leoše Hegera, který se stal nepohodlný díky útoku na elektronické zdravotnické knížky IZIPu i VZP, nastoupil Boris Šťastný. To vše nasvědčuje tomu, že my novináři máme dojem, že loutkovodiči získávají větší moc: Martin Kuba je dlouhodobým spojencem šedé eminence Pavla Dlouhého, Petr Bendl Ivo Rittiga, Jan Kubata Patrika Oulického a Boris Šťastný Tomáše Hrdličky. A Karolína Peake by se stala jen loutkou starých zbrojařských šíbrů, nedostala by čas se na ministerstvu ani zorientovat. Doufejme, že by se uchránila alespoň před osudem Vlasty Parkanové a nebyla by po čase trestně stíhaná. Něco takového je ve staré Evropě těžko představitelné: například když v Německu odstoupil ministr obrany, nahradil ho šéf branně-bezpečnostního výboru bundestagu, který měl v daném oboru dlouholetou zkušenost.

Tyto změny, pokud k nim byť částečně skutečně dojde, by jen v očích veřejnosti definitivně stvrdily rozpad politických ideálů, protože ti, co vyžadují největší škrty ve veřejných rozpočtech, aby pokryli dluh, jsou ovládáni těmi, kteří tento dluh způsobili a předražovali, co se dalo, a tyto peníze pak nejspíš vyváděli na svá konta většinou v zahraničí či do stranických pokladen. Tento stav po třiadvaceti letech opakovaného ponižování, které si starší občané ještě moc dobře pamatují z minulé vládnoucí nenormality, je tím nejhlubším zdrojem stoupajícího hněvu v naší společnosti.

Minulá nenormalita nám nejprve slibovala zářné zítřky, později zazářila zlatá šedesátá, kdy naděje byla chvíli na vrcholu, a pak nás začal dusit reálný socialismus, jinými slovy nařízení, že líp už nikdy nebude. Současná vládnoucí nenormalita reálného kapitalismu nám čím dál častěji jen říká, že bude hůř. Naděje se stala neznámou kategorií. To je symptom nepolitické politiky, protože skutečná politika není nic jiného než správou věcí veřejných ve prospěch obce. Nepolitická politika všem vnucuje pocit, že jsou dlužníky, i když nikdy nic neukradli a nikdy si nežili nad poměry, a spravuje věci tak, aby vyšla vstříc nejmocnějším loveckým družinám: obec ani budoucí osud vlastní strany ODS ji nezajímá.

Psáno pro ČRo 6