Máme v Česku dva velké bojovníky za demokracii, kteří na sebe upoutávají pozornost a zároveň vzbuzují velké pochybnosti.

Prvním z nich je senátor Pavel Fischer, bývalý diplomat, jehož srdce tak tepe pro naši demokracii a jehož podezíravost vůči Rusku a Číně je tak veliká, že nevynechá jedinou příležitost nepřihřát si svoji polévečku. Svolává jednání do svého výboru, bubnuje na poplach a vše se točí kolem těžké informační války těchto dvou zemí. Války zaměřené proti Evropské unii obecně a Česku zvlášť. Téměř bych o něj měl strach, kdybych ovšem na druhé straně necítil, že v pozadí tohoto senátora s vemloumavým hlasem je něco úplně jiného.

Tuto líbivou kartu, které se lidé tak rádi chytají a která skýtá nekonečné množství herních variací bez nutnosti dokládat tvrdá ověřená fakta, hraje Pavel Fischer podle mého jen a jen proto, že už pracuje na své volební presidentské kampaní. Dělá to vytrvale, stále se objevuje tak, aby se média chytala každého jeho prohlášení, publikuje, straší a přehání, přeceňuje a přitom si zachovává vlídnou tvář rozvážného politika. Bez ohledu na prachmizernou pověst Ruska a Číny je takhle karta jen falešnou zástěrkou pro nekonečné ambice tohoto „ochránce bezpečnosti Česka“.

Z jiného těsta je .Mikuláš Minář, jeden z dvouhlavého vypečeného vedení chvilkařů. Po fiasku se štafetou v Plzni předvedl klopýtající demonstraci na trati Hradčany - Staromák, kde pak rozdmýchával skomírající nadšení svých zjevně posledních dřevních fanoušků. Myslím, že ostatní už jsou zmateni stále se rozšiřujícím katalogem otázek, kterým se chvilkaři věnují. Už těkají plácáním o Polsku a Maďarsku, chvějí se strachem o osud ČT, ačkoli nejde o nic jiného než o naplnění zákona, který požaduje, aby členové rady zastupovali široké názorové spektrum společnosti. Když se to děje, můžou se picnout. Tak silné je jejich demokratické smýšlení.

Moc pěkným vyvrcholením bylo představení na Staromáku. Minářem presentovaná židle, která svými čtyřmi nohami (snad nebyla od Magdaleny Jetelové) měla symbolizovat čtyři základní pilíře demokratického státu. Pilíře-nohy byly popsány, aby to bylo jasné všem. Skeč vyvrcholil, když po plácání Fedora Gála, který nám předhazoval, že máme následovat spatlané slovenské OĽaNO, uřezal sv. Mikuláš nohu, která nesla název „nezávislá média“. Jeho výraz v té chvíli byl jako při svatém vytržení a plný odhodlání. Jsou jen dvě možnosti:

a) buď je dobrý herec, což samo o sobě je hrozná diagnóza,

anebo ještě ta horší možnost, a sice že

b) opravdu věří tomu, že nezávislost na bruselském názoru závislé ČT je vážně ohrožena.

Třetí možnost je tak trochu v pozadí, ale není vyloučená, a sice že moc nepobral, moc nepochopil a má jedinou schopnost, a sice organizační, kterou mu upřít opravdu nelze.

Každopádně ten první, dostatečně vzdělaný a zkušený, zosobňuje bezohlednou ambiciózní politickou lajnu, která svojí jednoznačnou zaslepeností vůči dvěma velmocím je stejně nebezpečná jako opačný extrém, a sice nadbíhání Rusku a Číně.

Ten druhý, nedostatečně vzdělaný, zosobňuje mírně zdivočelou občanskou společnost, která se vymyká sama sobě a míří kamsi, kde se možná sejde s jinými subjekty - pod černou vlajkou anarchie.

Když volají chvilkaři po cestě jediné, a to té, kterou razí vedení EU, a nedívají se, co se děje na jihu Evropy a poslední dny v Řecku po nebezpečném ataku Turecka, tak vidím, že nejde vůbec o ČT a svobodná média, ale o rozvrat téhle země. Který by zaručeně nastal, pokud bychom se hloupé a nebezpečné politice angažované nečinnosti unijních špiček ve spolupráci se zvlčilými (ne)ziskovkami operujícími ve Středomoří, v Řecku a všude jinde v Unii podřídili bez výhrad. Tak to chtějí chlívkaři.