I v nejistém a převratně měnícím se světě postmoderny má člověk jistoty, o které ho okolnosti jen tak nepřipraví.

Krom bující korupce, zvyšujících se cen energií, pravidelných handlů kolem prezidentské volby a šokujících odhalení ze svazků StB patří mezi konstanty, na něž se český občan může spolehnout, i pravidelné útoky současné hlavy státu na evropský integrační proces, který se jakoby natruc geniálnímu státníkovi ne a ne zastavit.

Že se protievropské postoje vměšují Klausovi s ďábelskou pravidelností, snad do všech slavnostních projevů nikoho nepřekvapí. Nikoho by asi ani nepřekvapilo, kdyby nad nezdolným šílenstvím postiženými evropeisty, eurokraty či eurocentristy pan prezident vynesl klatbu ke Dni matek nebo o Dušičkách.

V letošním novoročním projevu však Václav Klaus zesílil aspekt, který v jeho euroskeptických výlevech nalezl úrodnou půdu již dříve. Jde o výklad českých dějin. O hledání jejich smyslu, který, jak Klaus pevně doufá, potvrdí jeho odmítavý postoj ke sbližování kultur napříč Evropou.

Samotní zakladatelé nezávislého československého státu by se patrně zděsili při zjištění, jak jsou jejich činy a celkový odkaz interpretovány nejvyšším představitelem samostatného Česka devět desetiletí od jejich vrcholného historického výkonu.

Předně ono legendarizované prvorepublikové Československo nevznikalo na zelené louce, ale vycházelo ze silných základů předchozího státního úvaru, mnohými zlořečeného Rakouska-Uherska. Pan prezident na Nový rok přednesl: „Na rok 1918, na okamžik vzniku našeho samostatného státu, vzpomínáme rádi, protože tehdy se u nás zrodila svobodná a demokratická společnost.“ Nebylo by od věci, kdyby i tak povolaný muž zalistoval stránkami dějepisu, aby zjistil, že svobodná a demokratická společnost u nás fungovala přinejmenším od vydání prosincové ústavy roku 1867, která zajišťovala občanům přesně ta privilegia, která si s demokratickým hodnotovým systémem s takovou samozřejmostí spojujeme. Obecně, ztotožňování habsburské monarchie se státem takřka totalitní povahy by mělo jednou provždy doznat konce a odsouzení z nejvyšších společenských pater, která mimo jiné tvoří i osoba prezidenta.

Masarykovské Československo, Klausem obdivovaný ideál demokraticky řízeného státu, nebylo, jak by také mohl z prezidentových slov někdo usoudit, národnostním monolitem. Pro tento stát bylo typické soužití silně zastoupených menšin s majoritním českým etnikem.

A právě zesílené lpění na všem národním přineslo společně s dalšími faktory na první pohled dokonalému meziválečnému Československu zánik v podobě Mnichova a následné německé okupace. Poválečný vývoj dokázal, že etnická pročištěnost a absolutní bohemizace k obnovení demokratického řádu nestačí.

Zarážející je také to, s jakými obavami Klaus sleduje náš vstup do schengenského prostoru. Řeklo by se, že člověk, který prožil dlouhá léta v zemi násilně izolované od okolního terénu, díky čemuž mohl být svědkem jejího hospodářského, politického, kulturního i mravního rozkladu, bude vděčný za jakékoli omezení bariér, které hranice představují. Není tomu tak.

Svůj komentář bych rád zakončil otázkami, na něž nejsem schopen nalézt kloudnou odpověď. Kde se ve Václavu Klausovi, někdejším nositeli liberálních proměn, které postihly naše společenské prostředí na počátku 90. let, bere onen stále mocnější konzervativní zápal? Proč politik, jehož někdejší vlády přijaly důležitá opatření k našemu návratu do společenství vyspělých evropských demokracií, se dalšímu evropskému sbližování tak upjatě brání? A co z muže, který byl kdysi protagonistou změn v duchu otevřenosti a svobodomyslnosti učinilo nečekaného izolacionistu a národovce? Prosím, odpovězte mi. Sám to totiž nevím.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz