Transparentní financování neziskovek je legitimní způsob diplomacie. Problém není, že to Norsko dělá, ale že se Česko nezmůže na podobnou propagaci svých zájmů.

Místopředsedkyně TOP 09 Jitka Chalánková zveřejnila na webu strany tabulku se všemi příjemci dotací z Norských fondů. „Ze seznamu je patrný jasný tlak na prosazování ideových záměrů,“ doplnila v krátkém komentáři.

„Norské fondy slouží i jako prostředek pro prosazování politických a ideologických cílů Norska podporou spřízněných českých nevládních organizací,“ rozvedl o dva dny později kritiku europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský. A taky ji přitvrdil: „Podporou organizací sledujících politické cíle se Norsko vměšuje do vnitřních záležitostí Česka, což považuji za naprosto nepřípustné.“

Sametová diplomacie...

Chalánková i Zdechovský mají pravdu v tom, že skandinávské království prostřednictvím fondů, které českým žadatelům zatím poskytly zhruba čtyři miliardy korun, prosazuje své politické a ideologické cíle. Není to bůhvíjaký objev. Žádná vláda nebude utrácet za něco, čím by škodila svým zájmům. (Ačkoliv ani po osmi letech není zřejmé, k čemu Česku pomohla nebo měla pomoci kampaň Evropě to osladíme.)

S dovolením bych ale rozporoval tu nepřípustnost, a to i když nejsem fanda dotační ekonomiky:

Za prvé, Norské fondy neporušují žádný zákon. Dokonce naopak: klíčové oblasti norského působení v Česku se z velké části překrývají s hodnotami, ke kterým se hlásí rovnou preambule české Ústavy; je to třeba úcta k občanské společnosti, ochrana přírodního bohatství nebo prosazování rovnoprávnosti občanů.

Chápu, že konzervativní politiky dráždí třeba 952 188 korun pro on-line poradenství ženám pracujícím v sexbyznysu. Ani to ale není větší „vměšování do vnitřních záležitostí Česka“ než reklamy fastfoodů, které přece taky šíří „ideové záměry“, když propagují smrtelný hřích obžerství.

Pokud Zdechovskému podobné aktivity Norských fondů přijdou nepřípustné, ať si jeho lidovečtí kolegové najdou v českém parlamentu dostatečnou podporu a propagaci tzv. „nestandardních“ vztahů prostě zakážou, tak jako to před sedmi lety udělali jejich konzervativní kolegové v Litvě. (Ti k tomu mimochodem rovnou přihodili i zákaz reklam na zmíněné fastfoody.) Rozhoupe se pravicový politik k omezení svobody slova a de facto i volného pohybu kapitálu, nebo se jen na oko předvádí před početnými hatery Norska?

Za druhé, Norské fondy jsou v éře hybridní války líbezně transparentním, šlo by říct až sametovým bojovým prostředkem. Důkaz podala sama Chalánková se svým seznamem. Jak dlouho by asi z ruské ambasády tahala podobně podrobný seznam proruských webů a kremlbotů?

Nebo by Norsko mělo svoje zájmy prosazovat podobným způsobem jako Spojené státy, zapsat Martina Konvičku na seznam teroristů a následně ho proměnit v masokostní moučku bezpilotním letadlem při rauchpauze na dvoře Jihočeské univerzity?

... na jakou Česko nemá

Neříkám ale, že bychom měli mít z působení Norských fondů v Česku radost. Je to přece potupné. Nezáleží, kolik gólů nasází nároďák Rusům, pokud v České republice pomáhá tolika penězi se zlepšováním postavení žen, podporou rodin autistů nebo ochranou užovek země, která má méně než polovinu obyvatel a tučňáka pasovaného na rytíře.

Žalostné je pak pomyšlení na založení obdobně štědrých „Českých fondů“. Je to sci-fi nejenom ekonomické, ale i myšlenkové. Které dobré zkušenosti a úspěšné pokusy může Česko vyvážet? Napadá mě hustá a dobře značená síť turistických tras. Dál nic.