Strana Věci veřejné je skutečně cizorodým prvkem v novodobé "národní frontě" politických pletichářů z tradičních politických stran. Často se chová nepředvídatelně, některé její kroky nedávají z hlediska nezasvěcence smysl: například vyklizení takřka "krvavě vybojovaného" ministerstva vnitra Radkem Johnem nebo výpad proti církevním restitucím a po něm jeho rychlé, zřejmě ničím "neodměněné" stažení.

V oblasti trestní politiky se strana tváří jako neúprosná zastánkyně nezávislosti orgánů činných v trestním řízení. Při uvádění této zásady do života ale občas překvapí chováním, jímž ji hrubě zpochybňuje.

Zvykli jsme si na suše racionální výstupy Karolíny Peake, která mluví bez obalu o věcech, o nichž se tímto způsobem z důvodu "politické korektnosti" (pokryteckého uplatňování zásady "jánabráchysmu") dříve nemluvilo, a nestydatě se domáhá, aby trestní politika státu skutkově odpovídala vyhlášenému záměru potlačovat korupci. Dráždí tím jak ministra vnitra, tak hlavně ministra nespravedlnosti, kterému opakovaně unikají mimovolné projevy nevole nad tím, že pouhá "politička" s magisterským titulem z Právnické fakulty KÚ chce mluvit do věcí, které byly dosud výsadním hájemstvím jeho, doktora obojího práva z plzeňské fakulty.

Považuji za nutné na tomto místě připomenout její útok na legitimitu pověření Stanislava Mečla k dočasnému výkonu funkce vrchního státního zástupce v Praze. Má pravdu v tom, že zákon o státním zastupitelství tento způsob ustavování vedoucích státních zástupců do funkcí nezná. Legitimita vrchního státního zástupce je skutečně sporná, což mohou v případném soudním řízení využít všichni, kdo se budou bránit proti jeho rozhodnutím. V zemi, která jinak lpí až křečovitě na dodržování psaného práva, by neměl tento způsob ustavení do funkce mít místo.

Na druhé straně Karolína Peake nedbá skutečnosti, že "nepřátelské převzetí" Vrchního státního zastupitelství v Praze nejvyšším státním zástupcem prostřednictvím dosazení svého náměstka do jeho čela je vzhledem k pověsti tohoto úřadu jako "vrchního státního zametačství" vysoce účelným krokem. Reformovat úřad se starými "zametači" by bylo řešením kvadratury kruhu.

Pravým viníkem právně sporné situace není ale Karolína Peake, ale ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, který je ve svých personálních rozhodnutích poplatný komunistickému zvykovému právu. Jeho používání se mimo jiné projevuje v mimozákonném zlozvyku obsazování vysokých funkcí pověřením. Uplatňuje je také při obsazování vedoucích funkcí na ministerstvu státními zástupci. V daném případě mu nic nebrání, aby Stanislava Mečla řádně jmenoval a vzal tím vítr z plachet všem, komu se hodí zpochybňování legitimity jeho postavení, tedy hlavně různým narušitelům zákona. Stanislav Mečl je kvalitní člověk a do Prahy přišel s vědomím dočasnosti působení, se záměrem vrátit se po splnění "bojového úkolu" na své místo na Nejvyšším státním zastupitelství ČR. Nemůže dojít k obávanému vzniku dvojvládí na VSZ v Praze v případě soudního zrušení ministrova rozhodnutí o odvolání z funkce Vlastimila Rampuly, jak se stalo v případě Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L., kde po návratu Pospíšilem odvolaného Jana Jakovce dočasně vládli dva rovnocenní šéfové úřadu. Jiří Pospíšil se zbaběle odvolává na možnost opakování stejného maléru.

Překvapení přinesla dvě významná vyjádření Radka Johna z poslední doby: z tiskové konference ke kauze Mostecké uhelné společnosti z 10. února 2012, na které ho doplňoval místopředseda strany Tomáš Jarolím, a různá vystoupení k prověrce na Městském státním zastupitelství v Praze ze dne 14. února 2012, zejména s ní související pozvání ministra Jiřího Pospíšila a vrchního státního zástupce v Praze Stanislava Mečla na zasedání bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny.

Veřejná vystoupení všech tří představitelů Věcí veřejných zdánlivě zapadají do jednolité politické linie strany, ale dle mého názoru se přesto něčím liší.

Karolína Peake možná projevuje zdravou naivitu, která jí umožňuje narušovat konvence a jít přímočaře ke svému vyhlášenému politickému cíli, ale její jednání nepůsobí dojmem "okopávání kotníků" koaličních partnerů ani otevřené snahy brzdit úsilí nového vedení státního zastupitelství o zvýšení efektivity činnosti úřadu odstraněním "zametačů" z vedoucích funkcí. Její názor, že VSZ v Praze měl řídit první náměstek Libor Grygárek a v případě jeho nepoužitelnosti druhý náměstek je sice ze suše právního hlediska naprosto správný, ale ve skutečnosti nepoužitelný. Pokud jí někdo podsouval záměr podepřít postavení Libora Grygárka, jde patrně o nedorozumění.

Jinak je tomu s oběma vystoupeními Radka Johna, pro která je příznačná bulvárnost a diletantismus, možná únosný v postavení šéfredaktora bulvárního pořadu TV Nova "Na vlastní oči", nikoli v postavení předsedy parlamentní politické strany a parlamentního výboru.

Základní schéma pohledu Radka Johna a Tomáše Jarolíma na kauzu Mostecké uhelné společnosti je mi blízké (viz Zastírací manévry kolem ´kauzy MUS´, Ostuda být nemusela, kdyby…, Ministrovo šálení, Útěk vpřed). Snadno se s nimi shodnu v názoru, že v tomto případě hanebně selhalo ministerstvo nespravedlnosti a že hlavním účelem kárného stíhání čtyř státních zástupců VSZ je odpoutání pozornosti od osobní odpovědnosti ministra Jiřího Pospíšila.

Protože znám formalismus v myšlení a jednání státních zástupců a mám poměrně přesnou představu o úrovni vedení dokumentace o jejich úkonech, na rozdíl od "nováckého" pohledu obou představitelů VV si jsem zcela jist, že Stanislav Mečl by nevydal popud ke kárnému řízení, kdyby v dokumentaci úřadu nenašel důkazy, způsobilé k případnému odsouzení jeho podřízených kárným soudem (tím netvrdím, že je nevypočitatelné soudy takto skutečně vyhodnotí).

"Kauza Mostecké uhelné společnosti" je nesporně ukázkovým důkazem selhávání státní správy. Nikdy jsem ale netvrdil, že je z pohledu českého práva jednoznačně a pravomocně prokázána trestnost jednání českých občanů, napadených švýcarskou obžalobou, a že bylo prokázáno, že poškodili stát a škoda byla vyčíslena. Soukromě se jako laik domnívám, že švýcarské právní hodnocení odpovídá i českému právu, ale až dosud příslušné orgány včetně odvolaného Vlastimila Rampuly říkaly něco jiného.

Naproti tomu Radek John si myslí, že režíruje další skandalizující reportáž z pořadu "Na vlastní oči" a s takovou maličkostí, jakou je vina a způsobení škody podle českého práva, se "nepáře". Má ji za danou a v podstatě vytýká ministrům z ODS a TOP 09, že neusnadnili švýcarským orgánům stíhání českých občanů, kteří jsou dle našich orgánů nevinní a nezpůsobili žádnou škodu.

Mimoděk odvádí pozornost od podstaty provinění Jiřího Pospíšila: když přišla na ministerstvo v r. 2010 závažná švýcarská výzva k naší účasti na tamním trestním řízení, měl si vyžádat zprávu státního zastupitelství, co je mu o věci známo, a přijmout pak další opatření. Kdyby se o věci dověděl a podnikl patřičné kroky, mohli jsme dnes mít o vině a výši škody jasno.

Radek John naopak neoprávněně napadá ministra Miroslava Kalouska, protože jeho úřad neměl podklady, které by ho opravňovaly k trestněprávnímu zákroku ve Švýcarsku proti zatím nevinným a škodu nezpůsobivším českým občanům. Ty mu měly dodat orgány činné v trestním řízení, konkrétně místně a věcně příslušné VSZ v Praze.

Úloha ministerstva zahraničí je zanedbatelná, protože ve věcech mezinárodní spolupráce v oboru trestního řízení nemá žádné kompetence. Pokud postoupilo švýcarskou diplomatickou depeši ministerstvu spravedlnosti, postoupilo ji věcně a místně příslušnému orgánu, určenému mezinárodní smlouvou, která stojí nad českým právním řádem a přirozeně také nad diletantskými názory činitelů Věcí veřejných.

Útoky na dva ministry TOP 09 a ministra nespravedlnosti z ODS tak mají pouze povahu "okopávání kotníků" koaličních partnerů a křečovitého pokusu o zviditelnění strany, nezadržitelně se propadající v průzkumech veřejného mínění před blížícími se krajskými a senátními volbami pod hranici volitelnosti.

V tomto vystoupení ještě Radek John nezvýrazňuje obranu kárně obžalovaných státních zástupců příliš nápadně. Daleko razantněji pak vystoupil proti rozhodnutí vrchního státního zástupce Stanislava Mečla provést kontrolu činnosti Městského státního zastupitelství v Praze. Protože není řádně obeznámen s obsahem zákona o státním zastupitelství a navazujícími podzákonnými předpisy, tvrdí dokonce, že vrchní státní zastupitelství ani není oprávněno takovou kontrolu provést a zve si kvůli tomu Stanislava Mečla na zasedání bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Projevuje tím v prvé řadě diletantismus, protože zřejmě netuší, že "styčným důstojníkem" mezi sněmovnou a resortem spravedlnosti je pouze ministr spravedlnosti (vzpomeňme si, jakou vlnu veřejného pohoršení vyvolala v r. 2007 žádost Renaty Vesecké, aby jí sněmovna umožnila obhajobu nepřístojného postupu jejích podřízených v "kauze Čunek"). Dále neví, že Stanislav Mečl může nanejvýš poslancům zdvořile potřást rukou a usmát se na ně, ale nic jim říci nesmí, neb je vázán mlčenlivostí.

Radek John svým jednáním ukazuje, jaká je jeho skutečná představa o nezávislosti státních zástupců: podobná té, kterou při jiné příležitosti předvedl Jiří Pospíšil nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi, tedy nezávislost omezená délkou vodítka, které drží v ruce politik. Oba zmínění politici nepochopili, že základem procesní nezávislosti státního zastupitelství na politicích je tlustá zeď, prostupná jen v nečetných průchodech, daných zákonem. Plánované účinky Johnova jednání jsou namířeny proti nápravným opatřením, konaným v soustavě státního zastupitelství nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a jeho blízkými spolupracovníky. Pokud by státní zástupci Johnovu tlaku podlehli, mělo by to nejen významný prokorupční účinek, ale způsobilo by to potěšení všem kriminálním živlům. Zločincům a korupčníkům, kteří jsou zvláštní odrůdou pachatelů trestné činnosti, nemůže být nic milejšího než nefunkční státní zastupitelství.

Většina komentátorů, hodnotících podivné kousky představitelů Věcí veřejných soudí, že jim jde o zastavení ztráty voličských preferencí a zviditelnění před blížícími se volbami. Nejširší veřejnost ale dění v resortu spravedlnosti příliš nezajímá a pochybuji, že by Johnovo tažení ve prospěch "zametačů", ohrožených postupem Pavla Zemana, posílilo oblíbenost jeho strany. Spíše si myslím, že jde jen o zneužití fiktivního politického vlivu k ochraně "zametačů", motivované osobními vztahy, čili o korupční jednání, odporující programu strany. Jeho počínání asi straně příliš neuškodí, ale v žádném případě jí hlasy nepřihraje. Probíhající proces očisty státního zastupitelství od "zametačů" stejně nezastaví. Pouze se osobně ztrapní.

Předseda Věcí veřejných možná netuší, že v současné pranici ve státním zastupitelství nejde jen o dobrá bydla ohrožených žalobců, ale i o budoucnost nového zákona o státním zastupitelství, jehož věcný záměr konečně vstoupil do připomínkového řízení. Vznikla určitá opozice proti záměru zrušit vrchní státní zastupitelství, podporovaná i některými soudci, kteří mají obavu, že po vrchních státních zastupitelstvích přijdou na řadu i vrchní soudy. Ani v tomto případě nejde jen o obranu proti možné ztrátě dobrého bydla, ale také o odpor proti napravení pochybení nebo spíše záměrné zlomyslnosti polistopadových legislativců, kterým se podařilo díky vsunutí nadbytečných vrchních státních zastupitelství do soustavy nahradit strach nahánějící prokuraturu jejím "slabým čajovým odvarem" (lehce přeháním pro názornost) – státním zastupitelstvím - a potěšit tak široké vrstvy pachatelů trestné činnosti (opět přeháním – týká se jen těch chytrých a tedy skutečně nebezpečných).

Radek John má navíc smůlu, že strana Věci veřejné je malá a slabá a její hvězda zapadá. Proto na obranu státních zástupců proti němu tentokrát zcela správně vystoupil jinak přeopatrný ministr Jiří Pospíšil, který je nechal zbaběle na holičkách, když byli v r. 2007 tlačeni vedením "strany a vlády" k zneužití moci ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka a dokonce se pak sám na protiprávním počínání podílel. Stejně jako dnes nahrává obětování čtyř žalobců VSZ Praha odpoutání pozornosti od jeho odpovědnosti za malér, řečený "kauza MUS", v r. 2011 obětoval Renatu Veseckou, aby odvedl pozornost od své odpovědnosti capo di tutti capi v "kauze Čunek". Ale i tak je jeho podpora cenná. Měl by ovšem od slov, která nic nestojí, přejít k činům, tj. jmenovat neprodleně Stanislava Mečla řádným vrchním státním zástupcem v Praze.