Když člověk skáče do vody, měl by se přesvědčit, jak je tam hluboko a zda proud jde zprava doleva, nebo opačně. Je přitom úplně jedno, zda pak hodlá plavat prsa, nebo znak. Sociální demokraté jsou však jiného názoru a oznámili, že se neúčastní práce expertní komise pro reformu systému financování zdravotnictví, protože oni přece plavou znak a Julínek prsa, takže až skončí, tak bude třeba všechno předělat. Je to trochu frustrující. Julínek po nástupu do úřadu musel opustit podstatnou část svých představ o potřebných změnách, protože v realitě to vypadalo úplně jinak než na papírech na nejrůznějších konferencích a individuální účty zdravotního pojištění prostě nefungují tak, jak si představoval.

Dnešní opozičník Rath chce zase úplně legitimně britský, v Evropě zcela ojedinělý model národní zdravotní služby, postátněného zdravotnictví s jednou pojišťovnou a státními nemocnicemi. Tento systém je poměrně levný, ale ne tak úplně funkční a efektivní. Britové se jím nijak zvlášť nechlubí, protože vytváří často nekonečně dlouhé čekací lhůty na standardní zákroky a opravdu kvalitní péči mají jen ti, kdo si platí extrémně drahé komerční pojištění. Ti ostatní jezdí za léčením a operacemi do ciziny. Nejen do sousední Francie, ale i do Čech a třeba do Indie.

Ale budiž. David Rath věří, že nejlepší péči zajistí ministerský úředník, zatímco Julínek věří v tržní mechanismy a konkurenci mezi pojišťovnami i zdravotnickými zařízeními. Oba však musí respektovat realitu. Například tu, že senioři, kterých je dvacet procent, spotřebují na sedmdesát procent poskytované péče a stále jí přibývá, tudíž nároky na systém financování rostou a porostou. Každý model financování zdravotnictví musí být navržen tak, aby tomuto vývoji byl schopen nějak rozumně čelit a důchodci se nedostávali do sociálně neudržitelné situace jen proto, že jsou nemocní.

Hlavně nepočítat

A od toho máme experty, co to hodí do stroje a spočítají různé modely zdravotního pojištění v různých situacích a při různém vývoji ekonomiky.

Jestli se Rath bojí otestovat svůj koncept expertními výpočty, může k tomu mít svůj důvod. Když za minulé vlády vznikla při ministerstvu práce a sociálních věcí expertní komise na důchodový systém, celkem jasně spočítala, že jediný koncept, který je nefunkční, protože posílá šedesát procent důchodců do drastické bídy, je ten sociálnědemokratický, tzv. švédský model Vladimíra Špidly. Od té doby ČSSD nemá žádnou ucelenou představu důchodové reformy a není s ní fakticky o čem vést politickou diskusi. O Rathově modelu, který neprojde ověřením výpočty, pak bude možné nekonečně diskutovat až do okamžiku pokusu o jeho uvedení do praxe.

Pak je možné, že mnozí diskutovat přestanou a začnou plakat.

Mladí přes palubu

Objektivně je však nutné dodat, že komise k důchodům nepostrčila český důchodový systém také o moc velký kus dopředu. Víme, co nefunguje, co funguje, ale nejvíce, co chceme. Po ČSSD opustila totiž svou koncepci důchodové reformy i ODS. Její původní návrh na rovný důchod a snížení povinného pojištění tak, aby si mladší generace mohla naspořit, byl asi až příliš liberální, ale byl alespoň nějaký. I ten byl opuštěn a po rovném důchodu a snížení pojistného ani pes neštěkne. Dnes se vláda vzmůže jen na návrh prodloužení věku odchodu do důchodu, čímž sice vznikne čas na hledání konečného řešení, ale to je tak všechno.

Nový systém, kdy si lidé budou muset spořit na vlastních účtech, přitom vyžaduje čas a lidé s tím musí začít již v mladším věku. Ale po generaci, která se při příchodu socialistů k moci řadila mezi třicátníky a měla tak ještě šanci zajistit si důstojné a finančně nezávislé stáří, bude nyní zřejmě hozena přes palubu i generace další.

MfD, 25.6.2007