V zahraniční politice jde Babiš od porážky k porážce

I když dlouho tvrdil, že není politik, naučil se Andrej Babiš v nejvyšších politických funkcích chovat především na efekt.

Prvořadá pro něj je přízeň voličů. Názory analytiků nebo zahraničních partnerů ignoruje. Umožňuje mu to být ráznější a srozumitelnější než opatrně našlapující konkurence. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Pro šéfa ANO bylo a je – ať už v roli vicepremiéra nebo předsedy vlády – klíčové, aby působil jako nejneochvějnější bojovník s migrací. Lidé mu uvěřili, že Českou republiku uchrání před vnějšími kulturními a náboženskými vlivy, prostě před vším cizím.

Jeho zásada byla nepřijmout ani jednoho běžence a uprchlickou krizi řešit co nejdál od našich hranic. Odtud například nabídky vysílání českých policistů do zemí, kterými migranti skutečně procházejí.

Hodně často jsme od Babiše slyšeli, že by uprchlické tábory měly vznikat už na africkém kontinentu. Zatím se to ukazuje jako nereálné. Také si hodně sliboval od tureckého prezidenta Erdogana, který Evropské unii slíbil postavit za tučné výpalné hráz proti migrantům a držet je na svém území.

I v době, kdy ostatní evropští státníci tušili, že lišácký Erdogan něco nekalého chystá, a drželi se od Ankary co nejdál, Babiš na tureckého prezidenta sázel. Dokonce ho jel navštívit a podpořil jeho vizi vzniku bezpečnostního pásma určeného běžencům.

Jakmile se ukázalo, že prioritním cílem tohoto Erdoganova plánu bylo zamést s Kudry, začal se Babiš dušovat, že o tom neměl ponětí. Můžeme mu to i věřit. Řekl tím ale o sobě, že se v zahraniční politice chová jako nedůvtipný amatér.

Další podobný příklad se odkrývá v těchto dnech. Když na jaře lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová doporučila, aby Česká republika přijala 50 převážně syrských dětí bez doprovodu z uprchlických táborů v Řecku, Babiš její návrh označil za nesmyslný a zopakoval, že je sirotkům potřeba pomáhat přímo v zemi, odkud přicházejí.

Příliš ho netrápilo, že už jsou dávno mimo své domovy a návrat do nich pro ně nemusí být bezpečný. Stále chtěl být hlavně tím, kdo přes české hranice nepustí nikoho nevítaného.

Aby ukázal, nakolik je konstruktivní, přišel premiér s plánem centra pro 50 dětí přímo v Sýrii. Součástí vesničky, u které jsme jen mohli spekulovat, jestli půjde o oficiální projekt české vlády, Andreje Babiše nebo jeho bývalé firmy, měla být škola i sportoviště, vše za zhruba 65 milionů korun. O výstavbu se měla postarat společnost se zkušenostmi s modulovými domy.

Teď se Babiš týdeníku Respekt svěřil, že projekt byl zastaven. Nesouhlasila s ním syrská strana, která má vlastní představy, prý nákladnější. Poté, co Babiše napálil turecký prezident Erdogan, ho nyní zklamal i syrský prezident Asad – a vyhlídka naší pomoci v zemi původu dětí pohasíná. Hrozí, že zůstaneme jen těmi, co o solidaritě mluví, ale „skutek utek“.

Aby toho nebylo málo, generální advokátka Soudního dvora Evropské unie nedávno konstatovala, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily povinnosti plynoucí z unijních právních předpisů, když se odmítly zapojit do systému přerozdělování uprchlíků. Brzy se vyjádří i samotný soud. Pomiňme, že migrační kvóty, se kterými EU v roce 2015 přišla, jsou kontroverzní a děravé. Nic nám nebránilo vytipovat si skupinu spolehlivých migrantů bez bezpečnostního rizika a té podat pomocnou ruku.

To by ale bylo proti okázalé politické strategii Andreje Babiše. Ostatně doma stále zabírá. A že v cizině získává pověst naivky a neumětela? To ho až tak netrápí. Orientuje se pouze na jedince, kteří mají volební právo v Česku.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)