28.4.2024 | Svátek má Vlastislav


POLITIKA: Nestabilní zelení

19.2.2010

Ochrana prostředí a klimatu si našla cestu do programů většiny etablovaných stran. Kromě toho českou politikou bloudí tři čistě zelené subjekty - Strana zelených, Demokratická strana zelených a Hnutí zelených. Největší naději usednout ve Sněmovně má Strana zelených vedená Ondřejem Liškou. Stane-li se tak, bude zachována pestrost parlamentního spektra a třeba se i rozšíří množství variant povolebního vládního uspořádání.

Paradoxně jedinou vážnou hrozbou pro Stranu zelených je ona sama. Ještě nedávno to vypadalo, že zelení šli do sebe. Významné úpravy kandidátek byly první vlaštovkou. Na severu Moravy sice ztratili novinářku Janu Lorencovou a na jihu Čech populárního Svatomíra Mlčocha, na druhou stranu bylo chytré učinit ze socioložky Jiřiny Šiklové a náměstka ministra životního prostředí Františka Pelce jedničky kandidátek na Královéhradecku, respektive ve středních Čechách. Smysluplný byl přesun Ondřeje Lišky z personálně silné jižní Moravy do Prahy a Martina Bursíka mezi těžké váhy - Jiřího Paroubka, Petra Gandaloviče a Miloše Zemana - na hnědouhelné Ústecko. S tím přirozeně souvisí hlasité uchopení tématu zachování těžebních limitů. Martin Bursík se stal terčem tamních uhlobaronů. Jakoby si připomněli dávnou esemesku, jež se týkala Bursíkovy oponentky Zubové a jejíž adresátkou byla Kateřina Jacques. "Silou, Kaťuško, silou," stálo v ní. Martin Bursík se síle, která se pokouší přesvědčit veřejné mínění o tom, že kdysi radil Mostecké uhelné, jak vystěhovat Horní Jiřetín a okolní obce, brání předkládáním konkrétních písemností. Tím se protistrana pochlubit nemůže. Jedním dechem ale dodejme, že ani Bursíkovo podezření, podle kterého podlehla korupčním a lobbistickým tlakům vláda premiéra Fischera, nepůsobilo o moc podloženěji. Každopádně se těžba hnědého uhlí stala atraktivním a důležitým tématem volebního zápasu, jež by mohlo sjednotit a rozšířit šiky zelených voličů. Svůj nástup do čela ústecké kandidátky ale Martin Bursík doprovodil prapodivným výrokem. Řekl: "Ondřej Liška není pro boj, který nás čeká, dostatečně zkušený, výrazný a pevný. Vedení zelených jsem pustil příliš brzy." Tímto Bursík, který vždy odmítal veřejné praní zeleného prádla, vědomě obnovil spekulace o nesoudržnosti strany. I kdyby tak učinil pouze v afektu po nezařazení své partnerky na pražskou kandidátní listinu, bylo by to od zkušeného politika, který prošel dvěma vládami, nezodpovědné. Reakce-nereakce Ondřeje Lišky byla potvrzením jeho slabosti. Neuhodil pěstí do stolu, ale špitl cosi o rozdílných pohledech na řízení strany. Členitý vnitřní život zelených může být za jistých okolností konkurenční výhodou. Vždy se najdou voliči, kteří nefandí partajím s vojenskou disciplínou. Jenže to, co dlouhodobě předvádí Strana zelených, připomíná spíše názorovou vrtkavost, ne-li přímo chytračení.

V posledních měsících byla pro i proti americkému radaru v Brdech, hájila i nehájila učitelské platy, usilovala i neusilovala o razantní omezení provozu kamiónů na dálnicích. Šikovný Bursík se zasloužil o to, aby zelení prosadili maximum do programu Topolánkovy středopravé vlády. Včetně užitečné novely horního zákona, jež měla na Ústecku bránit prolomení územních limitů. Takto zelený profil kabinetu však nebyl dán prozřením ODS, nýbrž potřebou pojistit si možné spojence. Jakmile vláda padla, stali se zelení i se svými prioritami pro občanské demokraty nezajímavými. Jinými slovy, zelení druhdy uspěli se sliby, které se jim ale nedaří přetavit do konečného výsledku. Minulý týden se ODS pokusila partnerství se zelenými obnovit. Vrátila do hry horní zákon a řekla si za to o držení basy při sněmovních obstrukcích. Zelení opět zareagovali polovičatě. U většiny bodů na přání modré družiny kývli, ovšem v prosazování návratu mateřské do štědřejší podoby táhnou za jeden provaz s lidovci, sociálními demokraty a komunisty. Když nahlédneme do minulosti Strany zelených, ale i do politické historie Ondřeje Lišky a Martina Bursíka, spatříme kličkování, taktizování a intrikaření. Značky Strany zelených se pokoušely zmocnit roztodivné skupiny s roztodivnými zájmy. Teprve dvojice Jan Beránek - Jakub Patočka zeleným dala konzistentní program a tah na bránu. Personální třenice však pokračovaly. Mezi jejich oběťmi najdeme nejen bývalé lídry, ale i jména jako Dana Kuchtová, Olga Zubová, Věra Jakubková, čerstvě pak Kateřina Jacques. Ondřej Liška s Martinem Bursíkem, kteří zelené přivedli poprvé do Sněmovny a hned také do vlády, sice jsou na koni, ale jisté nemají nic, mimo jiné vinou tendence vzájemně se držet v šachu. Pro samotnou Stranu zelených je ale sebevražedné, když ideovou nečitelnost a personální nesourodost prezentuje pár měsíců před volbami. Nelze udělat jeden moudrý krok vpřed, dva hloupé vzad a doufat v přízeň voličů.

Utěšovat se můžeme jen tím, že zelení jsou partají mladou, která se snad časem usadí. Velké strany, které se občas nazeleno účelově a nepříliš věrohodně natírají, totiž jako sůl potřebují, aby jim menší parlamentní formace nastavovaly zrcadlo a neustále opakovaly, že redukovat životní úroveň pouze na hmotné statky je neprozíravé a dlouhodobě neudržitelné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6