Existuje deset milionů projektů změny. Garancí, že se to nezvrhne, je egoismus politiků

Co byste říkali této ústavní změně: parlament je jednokomorový. Sestává z dvou set poslanců volených na čtyři roky. Funkce je bezplatná. Sněmovna se schází v případě akutní a evidentní nutnosti změnit nějaký stávající zákon anebo vytvořit nový, reagující na nějaké nové společenské skutečnosti a situace. Schází se maximálně dvakrát do roka.

Tento nesmysl jsem vtělil do úvodníku Neviditelného psa někdy před deseti lety. Vyvolalo to příznivé ohlasy mezi čtenáři a nevraživost mezi politiky. Na námitku, že úvodník byl míněn ironicky a očividně šlo o humor, zněla odpověď: Ale co kdyby se toho někdo chytil?

Dnes se situace změnila. Částečně maškarní Hyde Park na Václavském náměstí pořádalo 17. listopadu na šest desítek reformních formací. Přímá demokracie, tento hit pařížského jara 1968 pod heslem Buďte realisty, žádejte nemožné, vstala z mrtvých. Šlágrem dne je odvolatelnost politiků. Na tomto požadavku se shodne nejeden reformátor. Jak by ne, má přece hluboké kořeny a v dějinách se mnohokrát osvědčil.

Roku 510 před Kristem zavedli Atéňané ústavní princip střepinového soudu. Každoročně v lednu psali občané na střepiny hliněných nádob jména nežádoucích občanů. Jedni pokládali toto opatření za hnusný projev populismu, jiní od něho odvozují základy přímé demokracie. Kroužkování kandidátů v našem aktuálním volebním systému je cosi jako pozitivní ostrakismus, který je z určitého hlediska i ostrakismem skutečným – vždyť přece ti pozitivně vykroužkovaní kandidáti vytlačí z volitelného místa člověka navrženého systémem politické strany.

S odvolatelností politiků počítá ve svém projektu i spolek Skutečná demokracie. Volby podle návrhu SKDE budou vypadat tak, že občané na místní úrovni budou navrhovat volitele, kteří ze svého středu navrhnou volitele oblasti a ti zvolí volitele okresní – a tak po pěti kolech vznikne celostátní zákonodárný sbor bez účasti politických stran.

Odvolatelnost politiků ale není jenom požadavek notorických petentů a táborových řečníků typu taxikáře Zdeňka Ponerta. Je zakotvena například i v projektu renomovaného ekonoma, čela Národní ekonomické rady vlády Pavla Kohouta. Ten je přesvědčen, že současná mizérie pramení z nedostatků ústavy, a tudíž je třeba je změnit. Na rozdíl od ponertovského pábení mají jeho úvahy racionální jádro. Směřují k větší stabilitě systému. Kohout nejde populistickou cestou, svědčí o tom i jeho návrh zvýšit pravomoci Senátu. Podle něho je třeba nastavit sérii opatření, která by způsobila větší funkčnost zákonodárného sboru. Ten za dosavadních poměrů tráví většinu energie vlastními záležitostmi, a je tudíž neproduktivní. Dodejme, že jen v lepším případě, v obvyklejším případě je společensky kontraproduktivní.

Jako mnohohlasý chór vyniká v současné vřavě skupina lidí, které se říkalo kulturní fronta. V ní zaznělo sólo Daniela Landy, který využil letošního předávání Českého slavíka k politické agitaci ven prospěch novodobého věrozvěsta Karla Janečka. Tomuto osvícenému muži nestačí referendum coby projev přímé demokracie. Prosazuje takový systém, který bude tlačit do popředí slušné lidi, čímž vznikne otevřená, transparentní a spravedlivá demokracie. Projekt stojí na novém volebním systému: každá politická strana může navrhnout dva kandidáty v každém z 81 obvodů. Lidé budou kroužkovat a škrtat, z kandidátů jednoho zakroužkují a jednoho škrtnou. Podle jakého klíče budou škrtat? V tom má Janeček jasno. "I když ti lidé nejsou odsouzení, nadační fond proti korupci o většině lidí ví, jak kradou nebo nekradou," říká nápravce veřejných poměrů.

Živnou půdou pro ústavní kutilství je i současná šlamastyka kolem přímé volby prezidenta. Ostatně, sama tato volba byl ústupek tlakům na zavedení "přímé demokracie" a je smutná ironie, že přímá volba prezidenta nás měla ochránit před trapnostmi, které volbu hlavy státu provázely v parlamentu. Je napadán systém kontroly i systém nominace – přičemž se ukázalo, že systém kontroly selhal a systém nominace je přinejmenším nedokonalý.

Reformátorské snahy mají a pravděpodobně nadále budou mít jediný efekt. Budou zvyšovat blbou náladu ve veřejnosti. Ústava se totiž dá měnit v podstatě jen dvojím způsobem, buď ústavní cestou, nebo neústavní cestou, což v praxi bývá její zrušení a postřílení těch, kdo ji sepsali a schválili. O ústavní cestu se starají politici ústavní cestou definovaní, to je ten logický kruh, z něhož není úniku.

Není a nebude, protože současný stav velmi vyhovuje té skupině lidí, které lidé obecně říkají "politici": to jsou skuteční politici a všichni nepolitici na politiky nalepení. Ze současného stavu žijí a tyjí a nemají na změně ani ten nejmenší zájem. Ani ti nejpoctivější a nejčistší mezi nimi ten zájem nemají, protože zásadní změna by je ohrozila vymetením.

Tento egoismus je naše největší pojistka a ústavní jistota. Bez principu "kapři nevypouštějí rybník" bychom už dávno měli nějakou tu nejlepší, novou, přímou a spravedlivou demokracii, spolehlivě řízenou nějakým tím výborem pro veřejné blaho (to už tu bylo) anebo nadačním výborem proti korupci (doufejme, že to nebude).

LN, 28.11.2012