ČSSD krizi přežila. Nejednotnost a lpění na starých tvářích ji však stále táhnou dolů

Letní frašku o obsazení postu ministra kultury rozhodly, jak se dalo čekat, fyzikální zákony. Miloš Zeman sedí na Hradě pevně, bytelnou hradbou obklopen, poněvadž většina ve sněmovně, nutná pro ústavní žalobu, se sotva najde. Premiér ho potřebuje i proto, že ještě po příštích parlamentních volbách v roce 2021 bude vybírat předsedu vlády. Prezident má též mimořádně dobré vztahy s KSČM i s Tomiem Okamurou, jehož SPD by eventuálně mohla kabinet podpořit, jakkoliv by šlo o variantu pro Andreje Babiše poněkud nemilou. Leč asi přece jen milejší než pád vlády. Miloš Zeman už také nebude startovat v žádných volbách, nemůže mandát obhajovat. Peníze ho vlastně nemusejí zajímat, určitě ne peníze na kampaň.

Příliš hladových krků

To ČSSD dostala v minulých volbách výprask, jenž jí též „vyvětral“ stranickou pokladnu. Ve vládě (v podpoře vlády) je nahraditelná SPD nebo pravděpodobně i nějakým shlukem poslanců. A už za rok ji čekají klíčové krajské volby. Celá krize pro ni proto dopadla ještě dobře. Ve vládě zůstává a Lubomír Zaorálek může coby ostřílený matador ve funkci zabodovat. I když, onen zkušený matador byl volebním leaderem při posledním volebním debaklu…

Na ČSSD jsou dobře patrné obtíže velké strany, která najednou „žuchne“ dolů. Velká strana s 20–30 procenty, jež obsazuje vládní ministerstva či krajské a komunální posty, má prostě plno lidí „upíchnutých“ tam na ministerstvu, tuhle na kraji, támhle v komunálním podniku okresního města. Jakmile se její voličská přízeň prudce smrští, zůstane po volbách plno „hladových krků“, které rychle zjistí, že, jak se říká, přišla bída na kozáky. Mnozí z nich se pak snaží zuby nehty uždíbnout alespoň drobek ze zmenšeného koláčku. A namísto toho, aby strana vytahovala na světlo nové tváře, s jejichž pomocí by se mohla vrátit na výsluní předchozích preferencí, obsazuje zbylé posty primárně na základě partikulárních zájmů určitých skupin a křídel. A když už přijde s někým novým, nemá pro něj zrovna ideální portfolio.

Destruktivní vliv prosazování utilitárních stranických zájmů výmluvně ukázala kauza Poche. Ministerstvo zahraničí není při vší úctě pro sociální demokracii nějaký klíčový resort, na němž by se mohla profilovat, zejména ne v situaci, kdy se potřebuje z bídných sedmi procent odrazit zpět k dvouciferným výsledkům. Avšak Miroslav Poche měl velké ambice, mohl se opřít o vlivnou pražskou organizaci, jež, mimochodem, v Praze moc hlasů nevydolovala, a výměnou za razantní podporu pro „ano“ v referendu o účasti strany ve vládě si říci o Černínský palác. Tvrdě při tom narazil na prezidenta Zemana, nicméně nabízí se celkem logická námitka, zda právě o tuto metu měla otřesená stranička s ohledem na svou rekonvalescenci usilovat.

Minulý pátek, tedy ve stejný den, kdy vedení sociálních demokratů rozhodovalo o dalším setrvání ve vládě, dokončovala ministryně práce a sociálních věcí a rovněž místopředsedkyně ČSSD Jana Maláčová svou bitvu s ministryní financí Alenou Schillerovou. V úterý bezvýsledně rokovaly pět hodin, v pátek další dvě a po celkem sedmi hodinách vyjednávání mohla Maláčová oznámit, že pro svůj resort vybojovala skoro šest miliard navíc.

Od Venezuely po Kreml

Co kdyby se strana rozhodla vládu opustit? Zbytečných sedm hodin zbytečného jednání by znamenalo ještě to nejmenší zlo. Maláčová není poslankyně, a čelila by tak nepříjemnému dilematu. Zda zůstat na ministerstvu coby odborná pracovnice, a tedy zmizet z politiky, anebo zda v politice zůstat, ovšem jako opoziční stínová ministryně práce, kdo ví, zda vůbec placená vlastní stranou. S patřičně umenšenou mediální pozorností, neboť když coby ministryně „boxuje“ s kolegyní Schillerovou o miliardy, je to samozřejmě zajímavé, ba pro média de facto povinné. Kdežto po případné prezentaci alternativní opoziční sociální politiky na tiskovce v Lidovém domě, kde by se přesouvaly miliardy opravdu pouze na papíře, by neštěkl pes.

„Mám jistotu, že je nás stále patnáct. Je evidentní, že i Jaroslav Foldyna zůstává členem poslaneckého klubu,“ řekl v pátek Jan Hamáček. Kam by ale Foldyna najednou chodil, když vláda vydržela? Těžko však za součást nerozborné patnáctky považovat člověka, který v polovině srpna označil vedení vlastní strany, konkrétně místopředsedy Tomáše Petříčka, Janu Maláčovou a jejich přívržence za „neomarxistickou pakáž“, která lidem bere „symboly, identitu. Jak národní, tak pohlavní“.

Zatímco Janě Maláčové se pro její radikálně levicové názory přezdívá Venezuela, Foldyna rejdí s prokremelským motorkářským gangem Noční vlci a navštěvuje seance Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. Dal by se zhruba klasifikovat jako pravicový populista. Mohou se ale takto polarizovaná křídla dlouhodobě vejít pod jednu střechu? Letní zemětřesení sice krov Lidového domu přestál, při každém dalším se však může snadno zhroutit.

Autor je politolog

LN, 26.8.2019