Tak se u nás zase kádruje podle starých zavedených zvyklostí. Strany budoucí koalice se dohadují (a přou) o to, který ministerský post ta či ona strana zaujme. Socialisté již přispěchali s námitkou, že tam, kde nebudou mít ministry, chtějí mít své první náměstky.

Na jednu stranu to vypadá logicky. Zástupci každé strany by nám řekli, že chtějí mít na různých postech své zástupce proto, aby prosazovali jejich stranický program. Jenže ouha – pro všechny ministry (včetně koaličních poslanců) bude snad základem jejich práce příslušná koaliční smlouva, z níž vyjde vládní prohlášení, na jehož základě může nová vláda dostat důvěru sněmovny.

V takovém případě jde přece spíše o to, aby se vládních funkcí ujali nejlepší z nejlepších, bez ohledu na to, z jaké strany jsou. Protože program bude společný a obávám se, že by nesnesl nějaké zásadní nuance. Drobný pokus v tomto směru učinil poslanec Babiš jedním ze svých návrhů na obsazení funkce ministra vnitra. Ale zřejmě šlo jen o slabě nafouknutý pokusný balonek.

Jenže ono jde i o něco jiného, což jsme si v minulosti již vyzkoušeli. Mít "našeho" člena na vysokém postu, třeba ministerském, znamená také to, že bude vstřícný v udělování drobných zakázek (nepodléhajících povinným výběrovým řízením) firmám našich členů či příznivců. Dále že bude moci do nižších, leč přesto lukrativních funkcí ministerstva, státní firmy či ústavu dosadit naše (své) spřízněné duše a tak dále. A to i přesto, že při zadávání drobných zakázek i při obsazování míst ve státní správě a ve státních firmách by mělo platit pouze jediné kritérium: odbornost, schopnosti a vysoká míra odpovědnosti a morálky lidí kolem toho všeho. Kamarádství ze základní školy či společné partajní členství by nemělo hrát žádnou roli.

Pochopitelně, že úmysly, o nichž píši výše, nikomu nelze prokázat. Navíc by nebylo férové odsoudit všechny budoucí vysoké státní úředníky v tom smyslu, že hodlají takto konat. Pokud by zde ovšem nebylo ono tvrdošíjné stranické lpění "na postech obsazovaných naší stranou", které je fluidem současných politických jednání. Proč asi?

U nás se totiž stále ještě rozdělují funkce podle onoho dávného komunistického hesla "kádry rozhodují vše". Nic proti obecnému vyznění tohoto sloganu. Ale komunisté za ony kádry považovali výhradně lidi, kteří jsou oddáni jejich ideologii.

Zajímavé je také to, že všichni postupně přejímají onen slogan na první pohled dobře znějící, že "stát je třeba řídit jako firmu". Myšlena je pochopitelně firma nad jiné úspěšná. Na první pohled to nedělá vrásky ani budoucím koaličním partnerům hnutí ANO. Jenže řídit například ministerstvo jako firmu znamená značně snížit náklady včetně mzdových. Nezaměstnávat pracovníky jen do počtu nebo pracovníky málo produktivní. Ministři v minulosti rozdělovali například statisícové odměny s poukazem na to, že ony prostředky "ušetřili" z rozpočtu. Tyto úspory vznikly například tím, že nebyla obsazena všechna rozpočtovaná místa. Což by si odpovědná firma pochopitelně dovolit nemohla, jelikož její rozpočet se výrazně liší od rozpočtu státního úřadu. Takže řídit stát jako firmu zatím nejde. Alespoň ne v tomto rozložení politických sil.

Avšak o nějakém snižování počtů pracovníků státního aparátu jsme zatím neslyšeli nic. Neslyšeli jsme nic například také o tom, že odměny, které uděluje stranám stát za jejich "úspěchy" ve volbách, jsou nehorázné. Navíc nezamezují lobbingu podnikatelů, což měli zákonodárci původně na mysli - když dáme stranám za volby peníze, budou samostatné a nebudou potřebovat peníze odjinud. Jak se ukázalo, strany je klidně berou i odjinud. Takže zde by mohl stát evidentně ušetřit. Jenže o tom, jak by měl stát šetřit a ušetřit, se zatím debata nevede.

A uplatnění záměru řídit stát jako firmu by znamenalo tolik zákonných úprav, jaké si nikdo ze stran budoucí koalice nedovede představit. Ty strany starší si to představit nedovedou, protože se o to nikdy nepokusily. Ty strany nové si to představit možná dovedou, ovšem pouze jako slogan. V praxi je to neřešitelné, protože by to znamenalo vše nejprve přesně pojmenovat. A to nikdo ze současného politického spektra nechce a také neumí.

Znovu se potvrzuje staré pravidlo. Vůle snížit administrativní zátěž státu je přítomna vždy zpočátku u každé politické strany. Leč ve chvíli, kdy se začne uvažovat o koalicích, politická vůle zmizí. Neboť případná reforma by mohla snížit počet úřadů a zbylé zeštíhlit. Tím pádem by jich nebylo dost pro zájemce ze všech stran tvořících koalici. Jediným řešením by bylo dát silný mandát jedné nebo dvěma stranám, které budou ochotny uskutečnit všechny reformy. Tedy i tu byrokratickou.

Dějiny přebujelé byrokracie znají řadu významných osobností, které tohle všechno věděly dávno před námi. Již konfuciánský filozof Tung Čung-šu někdy v 2. století před naším letopočtem v souvislosti s úlohou byrokracie tvrdil, že otázka její efektivnosti je především záležitostí morálky. A s tím zřejmě zatím v této zemi nic neuděláme, neboť morálky zde jaksi není na rozdávání. Takže nám opět zůstanou krásné slogany.