Negativním průvodním jevem Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan jsou urážlivé výroky vůči němu samotnému. Kritizuje ho kde kdo. Čínský komunistický režim, někteří čeští politici a nemalá část české veřejnosti.

Přitom šéf Senátu neudělal nic jiného, než že dokončil záměr, který odstartoval jeho předchůdce blahé paměti. Útoky na Miloše Vystrčila jsou tak i útoky proti Jaroslavu Kuberovi.

Věc má ale ještě jeden aspekt.

Nemohl jsem si nevzpomenout na osobní zkušenost z druhé poloviny 80. let. V Československu tehdy byli na práci mladí muži a ženy z Kuby. Také u nás, na západě Čech. Byl jsem jeden z mála, kdo se s nimi skamarádil a na ubytovně je nějaký čas pravidelně navštěvoval (než jsem se přestěhoval jinam). Místní na mé kontakty nahlíželi se štítivým údivem: jak mohu něco takového dělat a proč vlastně? Dávali tím nepokrytě najevo, že našimi hosty z Karibiku pohrdají. (Byli mezi nimi jak běloši, tak samozřejmě černoši, míšenci, lidé „japonského“ vzezření. Tmaví ovšem převažovali, proto ten rasistických odstup „domorodců“.)

Došel jsem k názoru, že s přibývající dehonestací „tchajwanské mise“ je na čase vyslovit ve veřejném prostoru obavu, zda si její kritici uvědomují, že pokud urážejí Vystrčila, nepřímo tím vyjadřují (klausovsky řečeno) „nerespekt“ vůči jeho hostitelům. Vůči tchajwanskému státu, jeho lidu a úspěchům, kterých při budování své země dosáhl – a věru že je co obdivovat. Nechci zde opakovat, že i Tchaj-wan prošel v minulosti, podobně jako naše země, nelehkým nedemokratickým obdobím, které je naštěstí úspěšně za ním a nyní je to demokratická země hodná respektu, s níž stojí za to udržovat přátelské vztahy na té nejvyšší úrovni.

Tvrdí-li oponenti, že političtí představitelé by na Tchaj-wan jezdit neměli, pak tím vyjadřují neúctu k tamním politickým představitelům. Tito představitelé jsou demokraticky zvolenými reprezentanty svého národa, a tudíž je tím nepřímo vyjádřena neúcta vůči samotným Tchajwancům.

Jinými slovy ponížené podřízení se pekingské interpretaci tzv. „politiky jedné Číny“ jde ruku v ruce s pohrdáním vůči jedné části čínského národa.

Je možné namítnout, ať si na Tchaj-wan jezdí nepolitici (podnikatelé, vědci, umělci), neboť politici by měli respektovat pekingskou interpretaci politiky „jedné Číny“. Podívejme se na věc ale z jiné strany. Právě příjezd zahraničních politiků v tak vysoké funkci, jakou zastává Miloš Vystrčil, je viditelným a jednoznačným vyjádřením úcty a uznání vůči Tchaj-wanu, jeho demokracii, lidem, dosaženým úspěchům. Takové uznání si Tchaj-wan a Tchajwanci mimo jakoukoli pochybnost zaslouží.

Nechci se mýlit, ale obávám se, že komunistické vedení Čínské lidové republiky by vůči Tchaj-wanu nejraději prosadilo totální blokádu, pokud jde o kontakty „zbytku světa“ s ostrovem, nikoli nepodobnou té, kterou zavedl Izrael vůči Pásmu Gazy. Zásadní rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Pásmu Gazy vládnou teroristé, kteří vedou proti Izraeli soustavnou raketovou a jinou agresi a Izrael se regulovanou blokádou brání, Tchaj-wan je mírumilovná, vůči světu přátelská a prosperující demokratická země. Blokáda vůči němu je toliko projevem velmocenské arogance komunistů vládnoucích na pevnině.

Ostatně stejným projevem arogance je vyjádření pekingského ministerstva zahraničí vůči Miloši Vystrčilovi. Vyhrožování představiteli suverénního státu a vyjadřování, jako kdybychom byli protektorátem Čínské lidové republiky – to je skutečný skandál v celé této „tchajwanské kauze“. Nejsmutnější na tom je, že se to mnohých Čechům, kteří Miloše Vystrčila stačili kvůli cestě urazit, nejspíš ve skrytu duše zamlouvá. Jako bych je viděl: malý český človíček dělá kiš kiš – dobře mu tak.

Na druhou stranu velkou naději ve mně vyvolává anketa, která byla publikována na serveru iDnes:

Díky všem, kdo hlasovali ANO. I to je jedna z odpovědí čínské komunistické aroganci.